12/12

Čtvrtek v 17:40 | Nika |  Prosinec
(Na začátek musím poznamenat, že jsem tento článek psala včera, tak ho i jako včerejší nechám)

Tak vám povím, že to je jedna perla za druhou, počínaje tímto měsícem.

Před chvílí jsem si sedla, zapřemýšlela a ve výsledku je to vlastně štěstí v neštěstí, ale i tak, už toho bylo snad dost.

Připadám si teď jak slon v porcelánu a na co sáhnu, podívám se nebo byť jen pomyslím, mám pocit, že se to pokazí.

Včera jsem to už nedávala, abych to sepsala za čerstva, bylo toho na mě moc. Ale stala se mi taková nemilá věc.

Teď už to jisto jistě vím - píchlá pneumatika.

Když to vezmu od začátku...
Od loňského roku, kdy jsem měla trochu měkkou letní gumu a musela se dofouknout, jsem tak trochu paranoidní a po většinu času si kontroluju pneu než vlezu do auta.
Včera tomu bylo zrovna tak, to si pamatuji velmi dobře, že jsem je ještě před odjezdem do práce kontrolovala.
No a jen co jsem přijela, obejdu auto a koukám, že zadní pravá úplně pfff (nenacházím slova).
Tak jsem si hned v práci hledala nejbližší benzínku, kde bych si gumu mohla dofouknout a zároveň hledala, jak se to dělá, páč jsem to ještě sama osboně nedělala.
Mimochodem, ženy, na netu je moc pěkný článek, napsaný jen pro nás od nějaké jiné ženy (prostě pro debily), kdyby vás to někdy potkalo.

Celý den jsem byla taková nesvá a bála se, jestli se to nevyfoukne úplně a jak to pak budu řešit. Volal mi potom tatínek, páč jsem to řešila s mamkou po zprávách, a ať mu to vyfotím a pošlu mailem, aby viděl, jak moc to je kaput. (Tatínek nepoužívá na mobilu žádné aplikace, není připojen ani k wifi...)

Co Bůh nechtěl (tedy já), samozřejmě to bylo na totálku a bylo potřeba dát rezervu.
K mé smůle zrovna včera začalo pořádně sněžit a v tu chvíli, kdy mělo dojít na výměnu kola, byla vánice.
Myslíte si, že se někdo z procházejících zeptal, jestli potřebuju pomoct?! Ne, všichni jen přihlíželi tomu, jak se holka metr padesát snaží povolit šrouby na kole.
Za pomoci tatínka na telefonu jsem se dostala až ke zvedání auta na heveru, když šli kolem čtyři statní chlapi a jeden se mě zeptal, zda nepotřebuji pomoct. Tak dva zůstali (nějací rusáci to byli) a ochotně se pustili do výměny. Musela jsem se smát, že já se tam páčila s heverem jak když tahám řepu a ten dvakrát otočil, jak když točí kolem štěstí a auto bylo nahoře. Sama bych tam byla ještě dobrou půl hodinu.

Moc jsem jim děkovala a totálně zdrchaná, unavená a promočená jsem odjela domů.

A jelikož tolik sněžilo, Liberec neprotažený a já s jedním letním kolem jsem měla co dělat, abych se dostala nahoru k nemocnici, říkám si, přes Šalďák nejedu. Bylo celkem dost aut, ujede mi to a budu řešit bouračku. Tak pojedu kolem kláštera... Haha, zůstal tam viset autobus, kolona až dolů.
No stokrát jsem se opotila, když jsem si zatancovala, ale dojela jsem až do cíle, bez šrámu a újmy na zdraví (teda fyzické).

To byl včerejšek...

A dnes jsem musela s tím kolem dojet až k našim, šedesát kilometrů na sever...
Celkem to šlo, Liberec už byl čistý, jako většina cesty. Ale před cílem mi začalo hustě sněžit, taková ta bílá tma, znáte to a já měla pocit, že ani nedojedu do Rumburka. Tam kde se jede stovkou, jsem jela na dvojku třicet :D
Ulevilo se mi, když jsem dorazila až k tátovi, který si vzal píchlou pneu a zmizel se slovy "jeď domů". Já se nemohla odtamtud vyhrabat, do toho byla celá hlavní ucpaná kamiony, které měly zřejmě stejný problém jako já a nakonec jsem zůstala viset do kopečka v centru, páč nejaký tydýt zastavil nahoře v zatáčce a jak jsem zastavila v koloně, tak už to nejelo.
Ještě že existujou hodní chlapi. Ti kamioňáci, co tam viseli, přiběhli, jestli chci zatlačit...
Dojela jsem do pneuservisu, po hodině v zácpě, kde na mě čekal táta s hotovým kolem.
Přezul a já už mohla v klidu odjet...
Kolo jsem měla píchlé, vražený šroub...

Moje teorie je, že jsem si ho buď musela někde napíchnout po cestě do práce a tím se mi vyfouklo ihned. Nebo mi ho někdo vrazil už u baráku, páč už jsem párkrát slyšela, jak měl někdo vražený šroub...

Můžu být ráda, že to šlo spravit a pneumatika nebyla rozžvýkaná od ráfku.

Jela jsem ještě na nákup do německého Kauflandu a potom zpět do Liberce. Můžu vám říct, že takhle posraná jsem dlouho nebyla (naposledy asi, co jsem přejela zvířátko...)

Ale co se týče toho štěstí v neštěstí, tak tohle nebyla jediná situace.
Minulý týden jsem si nešťastnou náhodou rozsekla čelo. Povím vám, taková rána z děla, že jsem pak měla pocit, že mám snad otřes mozku. Bylo mi do večera celkem špatně, a pak mě i bolela hlava. Naštěstí z toho je jen malý šrám, který schovám pod ofinu... Jen díky mé nemoci se to hojí dlouho a vypadá to, že budu mít jizvu, která se čase zahojí úplně. Prostě idiot...
V práci si ze mě dělali srandu, že jsem ze sebe chtěla udělat Harryho Pottera, ale nedokončila znamení.
Musím se tomu smát, protože to ani nevědí, jak moc Harryho miluju (tedy ne tu postavu, ale knihy, filmy, příběh... Prostě jsem takový menší Potterhead).

A do třetice...
Od té doby, co mám iPhone (z druhé ruky mimochodem, takový ten "femilybiznis"), tak si ho oharuju. Prakticky si vážím všech věcí, co mám nebo jsem kdy měla, ale tohle není zrovna věc za pár stovek.
A v neděli, kdy jsem ani za celý den v práci neměla telefon v ruce, odcházíme večer domů, a hned za rohem vytahuju telefon z kapsy, vypadl mi z ruky a plácl displejem přímo na chodník.
Já vím, já vím, je to jen druhé, to nalepovací, sklíčko (aneb stěstí v neštěstí), ale mám ho tam ani ne dva měsíce, mohlo vydržet mnohem déle.
No, čekám, až se začne drolit a pak ho vyměním (šetřím).

Tolik k mým posledním dnům.
Taky se vám daří jako mně?

S pozdravem,
Nika.
 

10/12

Pondělí v 20:28 | Nika |  Prosinec
Tak jak, sněží u vás?
Tady v Liberci dnes sněžilo všehovšudy tak dobrou hodinu? Tedy po tom, co předtím pršelo a potom taky... Takže vlastně žádná změna.

Ale když jsem jela ráno do práce, tak kopce byly bílé - to znamená, že asi možná nějaká ta zima bude.

Teď mě tak napadá založit anketu, jestli si myslíte, že budou Vánoce na blátě a jestli je někdo ještě tak doufající, že letos! by to mohlo vyjít a mohly by být bílé :D

(Takže dole hlasujte - Kdokoliv! ;))

Mezitím, co jsem koukala na instagram a teď jsem tu na blogu, tak jsem zjistila, že už jsem vážně unavená a potřebuju ty dva dny volna jako sůl.
Je hrozné dva měsíce nic nedělat, vstávat si jak chcete, jít spát jak chcete... A najednou bum, tu máš práci... Člověka to vyčerpá a dnes zvláště, páč mi nebylo dobře.

Ale k té únavě.
To, že jsem dnes byla celkově jako z gumy, všechno mi trvalo, to ještě beru.

To, že jsem přišla domů s tím, že jdu teda dát prát ty ručníky, jak jsem si řekla ráno a vlastně jsem zapomněla dát do pračky ty ručníky aktuálně používané, to je ještě taky ok. Hold jsem po dvouminutovém napouštění pračku vypla a přidala tam ty čtyři kusy včetně předložky...

To, že jsem si dala vařit večeři alá fazole do hrnce, mezitím si nalila do hrníčku mléko a to Granko si chtěla nasypat do hrnce, to taky ještě beru.

Ale to, že jsem na ty fazole zapomněla během pár minut a hold budu muset odmáčet pár dní hrnec, to už je smutný...

Když nad tím tak přemýšlím, mohu být ráda, že nezačala samovolně hořet kuchyň...

Tím neříkám, že jsem ten typ, co když řekne "Jdu vařit!" a shoří půl kuchyně po tom, co se snažil o nepečený dort...

Hold každý den není posvícení, což je motto pro tento prosincový čas.

Přivádí mě to na myšlenku o tom, že za necelý měsíc (přesně za 21 dní) bude rok 2019 a já si říkám (doufám a zoufám), že už horší než tenhle nebude.

Páč jsem si to říkala ke konci roku 2017, kdy jsem si prodělala celkem ošklivou nemoc a měla jsem pár měsíců pocit, že kdybych opravdu umřela, bylo by mi asi líp (což by mi v tom stádiu mrtvoly bylo asi fuk, ale stále si vybavuji ty fyzické i psychycké proměny, jako by to bylo před pár měsíci).
A přišel rok 2018, začal skvěle, kdy jsem konečně dokončila školu a jsem titulovaný blbec... A pak už to bylo jen horší a horší a ve výsledku byl děsivější než ten před ním. (Ono stačí jen mrknout, jaké depky jsem měla při zřizování tohohle blogu.)

Problém je v tom, že si všechno hrozně moc beru, jsem hrozný nervák a nad vším moc přemýšlím a filosofuju...

Čímž se dostáváme k tomu, že mám obavy z roku 2019. Na jednu stranu se utěšuji, že opravdu už nemůže být horší - co by mohlo trumfnout ty dva posraný roky?! Ale na druhou vytvářím jisté teorie o tom, co by se posrat mohlo...
Strašný...

Nepřejte si být takové povahy (jestli to vůbec povaha je), jako já...
Ještě že nejsem zvracející typ.

No nic, pro dnešek se mějte nezapomeňte hlasovat, já si jdu vychutnat "večeři", čekat na ten zvuk odemykajícího se zámku u pračky a pomalu a jistě se oddávat meditaci v lóži.

S pozdravem,
Nika.

09/12

Neděle v 18:13 | Nika |  Prosinec
Včera jsem chtěla napsat článek a když jsem se podívala na hodiny a zjistila, že už je po desáté večer, řekla jsem si, že to nechám na dnešek a už vlastně ani nevím, co jsem to pořádně chtěla. Klasika.

V každém případě jde na takových situacích vidět, že čas je relativní. Jste v práci (jako teď já) a je zrovna taková ta chvíle, kdy není co dělat. A čas neutíká... Máte pocit, že už muselo uběhnout aspoň těch 30 minut a ono to ve skutečnosti bylo jen deset. A pak večer přijdete domů, potřebujete uvařit, vyprat, napsat článek, napsat kapitolu, namalovat obraz a ve výsledku zjistíte, že už dvě hodiny sedíte na gauči u filmu a večeříte :D.

Chtěla jsem napsat něco ohledně Vánoc...

Prvně bych chtěla poznamenat, že ve středu tu za mnou byla maminka, měla jsem volno a ona chtěla na trhy a nasát atmosféru. Na Mikuláše, bezva...
Nejen že všude byly tlačenice lidí ve stresu, ale pak už i my byly ve stresu. Člověk se nemůže v klidu podívat na zboží, nemůže si vybírat v regálu správný druh a nemůže ani v klidu stát ve frontě na kasu, protože ti za vámi mají pocit, že když se vám nalepí na záda, pomůže to jejich čekání doprovázeného vzdycháním.
Maminka prohlásila, že by Vánoce úplně zrušila, že to je strašný. Nic není v klidu.
Na to jsem jí odpověděla, že bych zrušila takovéhle šílenství, slevy a já ani nevím co, kvůli čemu ti lidé blbnou.
Vánoce mají být svátky klidu. Celkově prosinec má být pohodový, má se péct cukroví, poslouchat koledy, koukat na pohádky nebo vánoční filmy.
Vánoce nejsou o dárcích a obžérství. A lidi šílí...
Musíme letos trumfnout tyhle a tyhle a koupit jim bla bla bla. A tohle je ve slevě, to ještě nemáme. A spoustu dalšího. Proč?!

Napište mi, jak to máte vy a jak to cítíte?

A zadruhé jsem chtěla napsat mou dárkovou situaci, které se musím trochu smát.
Myslím, že jsem tu už psala, že letos si prostě nemohu dovolit nikomu nic koupit, protože má finanční situace...
Jenže jsem si teď koupila dózy na cukroví a ošatku na ovoce... A to je jedna věc sem, druhá tam - ano jsou to položky o minimálních cenách a všechno přepočítávám na jídlo (protože jíst musím :D), ale i tak jsem si řekla, že když si kopím dózy za 90 korun, tak můžu za tu samou cenu vymylet nějaký pěkný drobný dárek pro maminku a sestru.
Pro mě to prostě není o tom, že rodiče mi dají dárky za tisícikoruny, tak já jim taky. Nemůžu za to, že vydělávají spousty peněz a mají rezervy a já smrdím korunou. Oni ode mě ani nic neočekávají, protože vědí, v jaké situaci jsem. Ale i přesto jsem si řekla, že aspoň nějakou maličkost musím vymyslet.
Původně jsem chtěla sestře něco nakreslit, ale po zkušenosti z prvního týdne v práci vím, že mi na to nezbývá až tolik času, jelikož chci ještě namalovat obraz tatínkovi, který mám vymyšlený už dva měsíce.
A navíc jsem nevěděla, co mamince.

Heuréka! Dárky jsou na světě. Ve čtvrtek jsem byla s kamarádem v OC Nisa, kde je jistý obchod In Decor - jak už z názvu vypovídá, obchod s doplňky do bytu. Nikdy jsem tam nebyla, takovým obchodům se snažím vyhýbat. Ale netušila jsem, že tam mají až tolik věcí a docela skvělých a praktických. Udivilo mě, jak jsou i některé věci levné.
Aneb až budu mít zase peníze, musím se tam stavit :D
V každém případě jsem tam koupila mamince a sestře vonné svíčky v krásných zimních obalech s roztomilými zvířátky. (Znáte to - Ty dostaneš svíčku! Ty dostaneš svíčku! Všichni dostanete svíčku!) A k tomu takové malé vonné vosky.

Jediné, co mě trochu trápí a nevím, zda se tím mám zabývat, tak to, že nemám dárek pro mého zetě a mou neteřinku...

Tolik k mému dnešnímu celodennímu psaní při práci, za chvilku popádím domů (konečně), tak se zatím mějte.

S pozdravem,
Nika.
 


06/12

6. prosince 2018 v 21:11 | Nika |  Prosinec
Velmi dlouhá pauza, ale naštěstí né celý měsíc (utírám si orosené čelo).
Popravdě, nejdříve to byly dny plné sebelítosti, nenávisti a depresí a mně už se ani nechtělo jimi zatěžovat tento blog. Přeci jen, kdo chce pořád dokola číst tak moc negativní články, že...
Jsem velký negativista, ale ani já bych to nedávala.

Nicméně, blýská se na lepší časy a já doufám, že už to teď bude jen lepší. Už se pomalu sbírám z podlahy, tak doufám, že mě zase někdo nepřišlápne zpět.

KONEČNĚ! mám práci.
Sice se naskytla za nepříjemných okolností, kdy jsem vlastně nastoupila místo mé kamarádky, která je teď ve složité životní situaci (nerozebírat, není to má věc), tak je mi to trochu líto. Mám z toho mírný pocit, že jsem ji vyštípala, ale na druhou stranu si zase říkám, že kdyby se nepřihodilo to, co se přihodilo, a ona si na mě nevzpomněla (za což jí budu děkovat do konce života, že na mě myslí), tak bych se asi doteď utápěla v depresích.

Ale tadá, už přes týden pracuji, od prvního prosince mám oficiálně smlouvu a vypadá ta práce nadějně.
Není to má vysněná práce, nemám volné víkendy teď přes zimu, ale po těch dvou měsících jsem za ni ráda.

Konečně budu moci splatit dluh rodičům, konečně se nebudu muset bát, že nevyjdu s penězi a konečně se nebudu muset klepat pokaždé, když otevírám schránku, jestli nepřišlo vyúčtování (jakékoliv) s dlužnou částkou.

Sice to ještě v lednu bude perné, protože všechny povinnosti, které musím poplatit, mám do 15. dne v měsíci a výplata je k 20. dni... Ale od února to snad bude jen lepší a lepší.

Říkám si a přeju, aby ten další rok už nebyl horší než tento... Loni jsem měla pocit, že horší rok být nemůže vzhledem k mé nemoci a dlouhodobé léčbě, ale po letošku, kdy mám pocit, že se sere (pardon), co může (a i když jsem loni byla na pokraji smrti, nedá se to vyrovnat těmto kiksům), si říkám, že to už snad příští rok horší nebude.

Mám strach, to ano a pochybnosti, jako vždy... Ale modlím se za lepší zítřky a doufám.

Bylo toho teď trochu moc - samé obíhání, zařizování a nová práce, ale snad tu už budu častěji a zase se dostanu na tu psací vlnu (i na Wattpadu, kde jsem musela přestat vydávat kapitoly každý třetí den...).

Začala jsem i více malovat, tak tu zřídím rubriku, kam budu přidávat mé hotovky :)

Prozatím se mějte.

S pozdravem,
Nika

15/11

15. listopadu 2018 v 17:36 | Nika |  Listopad
Půlka listopadu za námi, půlka před námi.

A co se změnilo? Nic (hahaha ironický smích).

Dnes jsem mohla jít poprvé na brigádu. Jakože konečně jupí, někdo mě chce a můžu si něco vydělat.

Ale ouha... Vlastně dokud jsem nepřemýšlela nad brigádou, tak jsem také vůbec nepřemýšlela nad tím, jak to vůbec je, když jste na podpoře.

A tralalá, já vlastně na žádnou brigádu nemůžu (leda by byla na černo jak se tak říká).

Zítra jdu volat na pracák a pozjistit situaci, protože všude, co píšou na netu, je to samé slovíčkaření a články osm let staré. Proč se přímo nezeptat zdroje, že...

Jde o to, že v době, kdy vykonáváte brigádu, nemáte nárok na podporu. Zároveň si však můžete vydělat jen určitou částku za měsíc (co jsem tak pochopila, tak pro rok 2018 je to 6100)... A vyplatí se vám to? Když podporu máte mnohem větší?

Maminka tvrdí, že tu podporu nedostávám jen v ty dny, kdy vykonávám práci, ne že smlouvu mám od 1. do 30., tak celý měsíc nebudu dostávát... Když to spočítala, tak se mi to vyplatí.

Ale že si to maminka přečetla někde na netu ve starších článcích...

To si radši zavolám na úřad a zeptám se co a jak. Než abych přišla o ty jediné peníze, na které mám teď jako lemra líná vůbec nárok.

Vtipné je, že oni mají i takovou tu "zákaznickou podporu" a já se na to číslo nedovolám, protože mi to můj tarif nedovoluje (hahaha). To jsou taková ta čísla, jak třeba chcete poslat vyluštěnou křížovku nebo tak něco a hold některé tarify to neumožňují, z důvodů bla bla bla... Ale číslo na linku úřadu práce? To je jak kdybych nemohla zavolat policii...

No chci jen říct, že člověk, který se vlastně o něco snaží a chce něco dělat, chce se nějak uživit, tak vlastně ani nemá nárok. Prostě my ti tady dáme almužnu pod podmínkou, že nebudeš shánět peníze jinde... A to, že z toho nic nepoplatíš a pořádně se nenajíš? To už není náš problém... Ty jsi tady ta nepracující osoba...

Zajímalo by mě, jak to mají naši občané tmavší pleti, protože to prostě nechápu. Nechodí do práce a pochybuji, že mají na placení sociálního a zdravotního, tak jak to dělají, že bydlí, jezdí v autě a jejich děti chodí do školy?

Vždyť já, jako běloch s titulem, bez trestní úhony, exekuce, dluhů a záznamů, platící daně, jsem vůbec ráda, že se zvládnu jednou denně najíst, jen abych ušteřila a udržela si byt a auto...

Hrozně mě to mrzí, taková pravidla...

Kdyby si každý mohl pracovat kdy, jak a kde chtěl s tím, že prostě bude platit daně a sociální a zdravotní pokud nebude nikde veden, tak bych v tom neviděla problém (asi jako mnozí).

Přeci se mi ty peníze nebudou sypat do dlaní zadarmo, ale taky pro to chci něco udělat ne?

Smutný tenhle systém...

No nic, dost depresivní nálady, za chvilku jdu do kina na jediný důležitý film, který musím vidět a to na pokračování Fantastických zvířat, protože Potterhead. Tak doufám, že to bude stát za to, když už nic jiného...

Mějte pěkný zbytek dne.

S pozdravem, Nika.

06/11

6. listopadu 2018 v 20:53 | Nika
Tak jsem zase tu po dlouhé době...

Jak kdybych byla bez přístupu internetu nebo moc zaneprázdněná. Ale popravdě jsem na nic neměla náladu.
Ani teď nemám, abych byla upřímná.

Listopad...

Musím se smát, jak jsem si původně myslela, jak můj život bude od října báječný a úžasný. Jak budu mít spoustu času na sebe, na své koníčky a polepším si ohledně peněz.

A kde jsem dnes? Už přes měsíc doma na podopoře, dlužím rodičům nemalou částku a práce v nedohlednu...

Já vlastně ani nevím, co chci napsat...
Jsem momentálně plná negativních myšlenek, že bych nejradši něco rozbila, někomu ublížila... Udělala něco, co by někomu ublížilo víc, než si teď připadám ublížená já.
Víte, ještě koncem minulého týdne jsem byla celkem v pohodě, říkala jsem si, tak co hold budu ještě jeden měsíc na podpoře a ono se to nějak rozlouskne.
Jenže všichni na mě neustále vyvíjejí jakýsi tlak a já už to psychicky nezvládám.
To je pořád samé "Tak co, ozvali se ti z bla bla bla?" a "Už máš práci?"...

A do toho se už kolem mě hrotí Vánoce...

Na ty jsem měla takových plánů, takových vyhlídek. A teď si nemohu ani dovolit koupit jediný dárek...
Je mi hrozně...
A nevím co s tím...

Už jsem se dostala do takové té fáze, že ani ven nechodím. Celý den nic nedělám. Nic mě nebaví... Momentálně je vlastně jedno, jestli je venku hezky, páč mám většinou depky z nadcházejícího sychravého a chladného počasí...

Vím, že spousta lidí se cítí stejně jako já, má stejné nebo podobné problémy jako já... Ba je na tom hůř než já... Ale přeci jen, musí to být tak hrozné?

Nejhorší samota, jakou si člověk nechce přát.
A je jedno, že po vašem boku je starostlivá kočka a rodina neustále volá a píše...

Už ani nevím, jestli má vůbec smysl mít nějakou naději a věřit...
Jediné, v co momentálně věřím, je v lepší (pozitivnější) závěr týdne, když už začátek stál za nic...

Doufám, že vy jste měli lepší start do nového týdne.
S pozdravem, Nika.

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

25. října 2018 v 16:02 | Nika |  Téma týdne
Často bloudím v myšlenkách a často se vracím do minulosti - ke vzpomínkám. Je spousta impulzů, proč se k nim vracím.
A po většinu času jsou to přesně ty maličkosti. Když se rozhlédnu kolem sebe, je spousta věcí, které mi připomenou nějakou vzpomínku, ať už je to hrnek kávy, tramvaj s takovou tou harmonikou nebo tahle stránka.

Dnes ráno jsem si vzala deník, založený v mé knihovně, který jsem tam schovávala dlouho a doufala, že se k němu nevrátím. Ale potřebovala jsem si přepsat zápisky ze včerejšího pracovního dne a zjistila jsem, že nevlastním ani jeden A5kový blok, který by nebyl z 90% popsaný. (Teď si i říkám, proč mám doma popsané bloky blbostma...)
Vzpomínám, když jsem ten deník kupovala. Chtěla jsem mít nějaký zápisník v hezkém přebalu, kde budu mít i hezké věci - před více jak rokem ty myšlenky a deník byly určené pro zapisování těch nejzamilovanějších slov, jaké se mi pomocí zpráv dostávaly.
Psala jsem do něho úhledným písmem, prokládala to kresbami a tématickými malůvkami, přidávala do něj vzpomínky...
Ten deník je zelené barvy, která je má nejoblíbenější, toho dokonalého odstínu, který když vidím, hned se cítím klidná. Na tom deníku je motiv lva - obecně miluji kočky (jako všechna zvířata, ale ony budou asi navždy v mém srdci na prvním místě) a jelikož jsem lev, tak to pro mě má velkou váhu.
Jedním slovem je ten deník přesně to pravé... Ale k věci.

Pokaždé, když jsem si toho deníku všimla mezi knihami, které mají většinou tmavý přebal, hned jsem začala vzpomínat. Vím přesně, co v něm je a nemusím do něho koukat...
Ale dnes ráno, když jsem ho otevřela, vše se ve mně zase pobudilo, všechny ty pitomý vzpomínky, všechna ta bolestivá slova, která ukončují to, k čemu byl původně deník koupen.
Když jsem četla ty naškrábané texty z letošního jara, kdy mi byla do srdce zasazena ona rána, nebyly to pro mě jen vzpomínky. Cítila jsem to... Cítila a bolelo to. Už ne tak moc, vlastně jen jako když se o něco udeříte, ale účinek to mělo stejný.
Naštěstí mě tlačil v tu danou chvíli čas, takže jsem tuto část spojila svorkou v jednu uzavřenou kapitolu, otočila deník z druhé strany a počala se zaznamenáváním svých poznámek.

Píseň... Předevčírem jsem na Spotify narazila písničku od Dua Lipa (pardon, neskloňuji, vypadá to napsané hůř, než když to vyslovíte nahlas), kterou má s korejskou skupinou BLACKPINK. Úplně mě to překvapilo, protože na tu skupinu jsem narazila před více jak dvěma roky hned při jejich počátku zrození a vůbec by mě nenapadlo, že budou mít někdy písničku s tak známou zpěvačkou. Obecně K-POP běžně lidi neposlouchají (vždyť to v rádiu nikdy neuslyšíte), tak mě to dost zarazilo. (Zase jsem moc výřečná a nevěnuji se původnímu tématu).
No a tím jsem začala být nostalgická, otevřela youtube a poslouchala písně od K-POPových skupin, které jsem kdysi poslouchala.
A tím přicházely vzpomínky - jak jsem na ty skupiny či jejich písně přišla - jaké vzpomínky se s nimi pojí.
A konkrétně s BLACKPINK se pojí mnoho skvělých, vtipných a intenzivních vzpomínek na léto 2016, které sdílím se svou mladší verzí (sestřenkou). Které jsem jí i dnes připomněla, abychom se tomu mohly společně zasmát.
A to vše jen díky jedné jediné písni v random playlistu na Spotify.

Co se týče věcí zmíněných hned ve čtvrté větě tohoto článku, pamatuji si, když jsem ochutnala své první kafe. Konkrétně se jednalo o latté s tím, že chci začít pít kávu jako dospělák a tohle je taková light verze a "určitě mi to bude chutnat" podle mé sestry. (Nevím, který impulz byl první pro pití dvojité porce espressa nebo hrnce americana.) Dopadlo to tak, že jsem z toho dostala astmatický záchvat a po tom jsem to, co se řadilo mezi kávy, neochutnala. Byla jsem ještě na střední a mívala jsem astma. Postupem času a let se to zmírnilo na takovou úroveň, že teď jsem vlastně "vyléčená"... Ale horké mléko není vhodné pro zahleněného člověka s inhalátorem.
Lattéčku jsem se vyhýbala až do loňského roku, kdy jsem poprvé zakusila perníkové latté z Costy (to je asi taky to jediné, co mi tam chutná).

Co se týče té kavárny, odkud tu kávu ve svém žaludku přechovávám a kde právě sedím (už dvě hodiny), tak do Crosscafe jsem poprvé zamířila v roce 2013, kdy mě tam zatáhla má kamarádka a spolužačka z vysoké školy. Doteď si tu návštěvu živě vybavuji, jako spoustu dalších. Ta kavárna mi moc chyběla po další roky mimo Hradec Králové, kde se nacházela, že jsem doslova tekla štěstím, když ji vybudovali zde v Liberci. Ať si říká kdo chce, co chce, je má nejoblíbenější a tak to i zůstane.

Co jsem myslela tou tramvají s harmonikou? Co já vím, jak se tyhle věci odborně nazývají (jestli vůbec nějak), pro mě to vždy byla a vždy bude harmonika. Je vlastně jedno, jestli se jedná o tram nebo bus, jde o tu věc, která umožňuje pohybovat se těmto dlouhým dopravním prostředkům jako by byly hadi.
Vždy, když to vidím, hned si vybavím své dětství - konkrétně každoroční jarní prázdniny strávené v Praze u dědy, jízdu hromadnou dopravou a handrkování se se sestrou, kdo bude stát v téhle části déle bez držení. Nevím, jestli jsme to měly jen my - burani z vesnice - ale byla to švanda. A o to víc jsem se musím smát, když vidím, jak tam teď někdo stojí, ono se to s ním otáčí a ten člověk je naprosto k tomuto mechanismu lhostejný, ba dokonce naštvaný, že se ani není jak pořádně držet, protože stále cestujete tam a zpět. Naposledy, když jsem jela hromadnou s touhle harmonikou, to bylo letos v létě a i když jsem stále měla co dělat, abych se udržela a bála se, že mi to snad sežere nohy, jak mě ostatní tlačili do těch záhybů, měla jsem také co dělat, abych se nerozesmála nahlas, protože to ve mně vyvolávalo přesně ty vzpomínky na dětství.

A jako poslední - tahle stránka, obecně blog. Vzpomínám si, přesně na den, když jsem si založila svůj první. Vlastně už si nepamatuji, jak jsem přišla na tu myšlenku, že si založím právě blog, ale chtěla jsem prostě někam sdílet své povídky, které jsem psala. Bylo to 7. ledna roku 2011 kdy jsem byla ještě pubertální pako, posedlá Final Fantasy, anime, Japonskem, kreslením a upíry. Původně jsem si blog založila kvůli jednomu konkrétnímu příběhu, který jsem měla rozepsaný a který se jevil celkem dobře - vlastně i teď se mi jeví jako celkem dobrý a to už je skoro osm let... Ten příběh jsem doteď nedopsala (jak vtipné), ale hlavně proto, že jsem ještě ten den začala s novým příběhem, věnovaným mně a mé nejlepší kamarádce na Final Fantasy téma, který měl tolik fanoušků a nabíral takových zvratů, že kapitol bylo celkem sto, plus epilog, plus jednorázové povídky věnované tomuto tématu aneb "Jak to bylo dál". Na ten blog mám spoustu vzpomínek a miluji je, proto je to také důvod, proč jsem se do letošního roku snažila blog vést, protože jsem nechtěla, aby mé dítě, které jsem stvořila, umřelo nadobro... Umřelo... A tak ho budu jen přechovávat, jako nečinnou stránku, kde je má minulost, za kterou se částečně stydím, jaké pako jsem byla, ale vzdát bych se jí přesto nechtěla.
To je také důvod, proč jsem si založila tenhle blog. Ano, povídky teď píšu na Wattpadu, ale chybí mi tohle... To nezávislé psaní s poznámkami a libovolnými komentáři. Chybí mi mít vlastní osobní stránku... Určitě jako blogeři víte, jaký je to pocit...

Na toto téma bych mohla pokračovat do álelůja, protože ve mně vyvolávají velké vzpomínky i ty sebemenší věci, kterých si normální lidský tvor ani nevšimne, které pro někoho neznamenají nic a pro někoho až příliš mnoho. Proto máme i každý nějaké návyky, protože jsou tu věci, které v nás vyvolávají vzpomínky takové, které přecházejí v silné emoce, a pak na ně taky tak reagujeme...
(To proto nesnáším koprovku, smaženou cibulku nebo řízení autem za tmy...)

Pochlubte se vy, jaké bizarní maličkosti vám vyvolávají vzpomínky :)
S pozdravem, Nika.

25/10

25. října 2018 v 14:56 | Nika |  Říjen
Konec října se blíží, venku je mizerné počasí, já stále nemám práci - může být "lépe"?

Včera jsem poprvé byla na praxi v budoucí práci... Asi...
Přišlo mi to celkem v pohodě, odnesla jsem si odtamtud dostatek poznámek, celkem i dobrý pocit a dokonce i pochvalu od kolegyně.

A dnes? Dnes jsem od rána měla pocit, že bude den Debil, jak se tak říká, už od rána, co jsem vstala. Znáte to, takový ten divný pocit, ale nevíte proč.

No... Momentálně sedím ve své oblíbené kavárně, tak doufám, že dnes už nic špatného nepřijde... Vlastně ono to nebylo ani tak špatné, jako spíš potupné a cítila jsem se fakt jak blbec.

Praxi jsem měla domluvenou na středu, čtvrtek a sobotu, protože v pátek musím na pracák a v neděli je zavřeno. Včera jsem se domlouvala, jestli bych nemohla přijít i v pátek, protože tam bude ta kolegyně, která mě zaučovala včera s tím, že přijdu ospoledne, jelikož musím na ten úřad. A co s dneškem? Ještě jsem se na to extra ptala, jestli mám přijít nebo ne - že ano, že klidně můžu, ale ona tam nebude, že se aspoň podívám, jak pracuje druhá kolegyně.

Tak říkám, dnes, až tam pojedu, tak se ještě ráno optám šéfa na pár otázek, které mi byly nejasné nebo nezazněly - ono přece jen komunikace v němčině na vysoké úrovni o důležitých pracovních formalitách není zrovna nejlehčí.

Zaprvé nechápal, proč jsem dnes přijela, když včera do telefonu říkal, že dnes nemusím, když jdu zítra... Takže aha, moje domněnky ráno o tom, že se mi nikam nechce a proč tam jedu, byly správné.

Zadruhé hned při příchodu jsem ze sebe udělala debila.

A zatřetí ohledně mých otázek mám dojem, že si o mně myslí, že jsem fakt idiot... Nechápu, když vám člověk řekne, že kdykoliv se můžete zeptat na cokoliv, co vám bude nejasné a tak, a vy se opravdu zeptáte, protože si nejste jisti byť jen ohledně hodinové mzdy (jednou mluvil o té, podruhé o tamté a v inzerátu je něco jiného...), že na vás potom kouká naštvaně s větou "Vždyť jsem to už minule říkal!"...

Jasně říkal, nejsem debil, ale prostě jsem nezaznamenala přesnou mzdu mířenou konkrétně na mě... Přeci by měl být rád, že mám zájem a ptám se, i kdybych se sakra ptala dokola... Sám i ví, že moje němčina není na úrovni experta, tak... No asi nemá smysl to nějak pitvat, prostě mě to jen naštvalo.

Znáte to, u jednoho máte pocit, že vše je oukej a u druhého máte pocit, že vše, co děláte, je špatně.

A to jsem ještě k začátku tohoto týdne měla dojem, že ta práce bude a bude fajn... Teď už ten pocit nemám a nejraději bych šla pracovat do toho Lidlu, co mi nabídli a mám se rozmyslet.

A ještě si nejradši nafackovala, že jsem odeslala reakci na mail, že o mě mají z Žitavského kauflandu zájem, že se nedostavím, protože už jsem přijala jinou nabídku.
Chci jim teď napsat, že bych ráda na ten pohovor přišla, ale jestli to nebude hloupé...

Takové to "Omlouvám se, chybný mail, ráda bych přišla na pohovor, nehodilo se mi to ten den"... Nebo "Omlouvám se, mám zájem o vaši nabídku, tamta nabídka je pasé"...

To by snad bylo jednodušší jim napsat "Ahoj, tady Nika... Jo jo přesně ten debil, co na vás hodil bobek. Udělali jste někdy špatné rozhodnutí a pak toho litovali? Hahaha teď se mi to stalo a to znamená, že bych ráda přijala vaši nabídku a dostavila se na pohovor jestli je to ještě možné."

Vlastně, když to teď píšu sem, nepřijde mi to až tak pitomé. Pravdivé...

...

Dnes ráno jsem otevřela zápisník, který jsem už nikdy nechtěla otevřít, páč tam jsou věci, kterým se chci vyhnout (pitomý zapsaný vzpomínky)... A úplně jsem zapomněla, že jsem si tam poznamenala důležité věci z knihy Tajemství od Rhondy B.

Hrozně mě rozesmálo, že tam mám i poznamenané "Být stále pozitivní" s poznámkami o tom, že to ze začátku bude těžké, ale že když si zachovám pozitivní mysl, ty negativní věci se mi pak vyhnou...

Rozesmálo mě to proto, že já sama jsem hodně negativní člověk a už se mi tolikrát stalo, že když jsem začala být pozitivní, ta negativa se mi vrátila v dvakrát takové míře a srazila mě zpátky na nulu, že to bolelo. Bolelo a přicházely deprese a pocit zbytečnosti.

No a to se mi stalo teď... Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a ještě se z ničeho neradovat, protože stále jsem na pracáku, chodím teď do práce a vše je vlastně zadarmo... Ale po tom včerejšku jsem měla opravdu pozitivní pocit, že mi bylo odpoledne vše jedno a bylo mi báječně.

A dnes? Dnes mám náladu horší než to počasí venku.
Jak bylo v jednom filmu - Na otázku, jak se máš, neodpovídej "dobře", protože to lidé čekají a považují to za ukončené, dál se tě už na nic neptají. Ale když řekneš, že se máš jako den na pláži nebo naopak jako splasklý balón, lidi to zaujme a hned se začnou zajímat o tvou odpověď - začnou se zajímat o tebe.

Já jsem dnes splasklý balón...

A to ještě zítra musím na ten pracák, kde mi bylo sděleno, že pokud si do téhle doby nenajdu práci, převelí mě do Liberce, protože chci pracovat v Liberci a okolí a ne ve výběžku... A jak na tom jsem? Nemám stále práci...
Mám donést nájemní smlouvu, jako důkaz, že opravdu bydlím v Liberci a víte, co je vtípný? Že ji vlastně nemám. Mám tu první původní, která byla do konce září s dodatkem, že se automaticky prodlužuje, pokud nepodám výpověď, neodejdu atd. Nj, ale pro úřad je potřeba opravdu nový dokument, s podpisy a daty o tom, že stále současně přebývám na této adrese, obecně v Liberci.
A smlouva bude až příští týden... To jsem to dopracovala. Takže tadá, zítra budu znovu za debila...

Doufám, že vy máte lepší týden než já.
S pozdravem, Nika

19/10

19. října 2018 v 15:03 | Nika |  Říjen
Včera večer jsem psala o tom, že se bojím dnešního rána :D
Výsledek je takový, že se mi ozvala hned zrána kamarádka, která se mi snaží vyřídit práci u ní v práci, že šéf s tím souhlasí a že jí můžu poslat životopis. Naštěstí jsem byla tak nějak napůl vzhůru, tak jsem po cinknutí vzala telefon, odepsala a šla jí poslat životopis, ať nad tím nemusím přemýšlet a tato věc je vyřízená.
Moje kočina, jakmile zaslechla, že moje deka šustí víc než při spánku, mi hned skočla do náruče za intenzivního vrnění, takže bylo jasné, že musím vstát a dát jí snídani, aby mě potom neotravovala další dvě hodiny a nevymýšlela aktivity, kterými by mě vyhnala nadobro z postele.
Poté jsem si šla ještě lehnout, abych mohla dospat, přeci jen bylo po sedmé ráno a tak vstávám jen když musím povinně.
Usnula jsem asi tvrdě, protože jsem neslyšela, že by mi prišel mail, na který čekám už třetí den.
Ozvali se mi z Německa, že mají zájem a jestli se můžu dostavit v pondělí k dalšímu pohovoru. Jupííí.
To už jsem zvesela vstala, odepsala na mail a šla provést ranní rutinu. (V mém případě spíš dopolední.)
Naobědvala jsem se a šla do své oblíbené kavárny, jak jsem měla v plánu.

Pátek, jedna odpoledne a kavárna narvaná k prasknutí. Docela jsem zírala, protože jsem čekala, že v jednu odpoledne tu ještě nebudou studenti zabírající víc míst, než by měli.

Ale než jsem se ve frontě dostala na řadu, uvolnil se stůl a já si tu doteď v poklidu sedím.

Potkala jsem tu přátele, které jsem velmi dlouho neviděla a potkala jsem tu známou - bývalou masérku rodičů :D se kteoru jsme si tedy sedly společně, potykaly si a poklábosily o životě v Liberci, který je pro ni nový.

Bylo to moc fajn posezení.

Poté odešla a já si otevřela notebook a šla vyřizovat resty. A koukám, přišel mi další mail - další pracovní nabídka v Německu. Wow...

Takže já se tu skoro tři týdny utápím v depresi a najednou nevím, co mám dělat dřív.

V pondělí jdu na druhý pohovor, měli by se mi ozvat z Lidlu a musím poslat okamžitě po pohovoru mail (odpověď) na tuto nabídku, jestli se v úterý dostavím nebo nedostavím na pohovor, podle toho jak v pondělí dopadnu.

Myslím si, že opravdu, když už nemůže být hůř, tak už může být pouze lépe...

Nechci to ale samozřejmě zakřiknout, a tak si jdu užít krásné páteční odpoledne s druhou kávou a mým oblíbeným dortem, i když počasí není už tak příznivé, jako za poslední týden.

S pozdravem a přáním hezkého odpoledne,
Nika

18/10

18. října 2018 v 20:38 | Nika |  Říjen
Tak jsem zase tady, po pár dílech Sexu ve městě, emailech a se zbytkem Nutelly v ruce.

Za poslední dny jsem toho měla tolik co napsat, ale prostě jsem nemohla.

Byla spousta věcí, které bylo potřeba udělat, spousta aktivit, které jsem měla naplánované, a pak tu byla i ta věc zvaná depka.

Naposledy jsem sem psala v pátek, vlastně před týdnem dalo by se říct a to jsem původně tuhle věc zvanou Deník chtěla psát každý den, nebo nejméně obden... No tak jsem se zase předvědčila o tom, že co se mých volnoaktivit týče, nikdy neudělám to, co jsem si v hlavě usmyslela. Původně jsem chtěla napsat, že nikdy neudělám to, co řeknu, ale vzpomněla jsem si, že přesně něco takového jsem řekla mému bývalému příteli do očí. Trochu se ho to dotklo (hodně), ale ve výsledku uznal, že mám pravdu a ten poznatek si napsal na svou zeď vzkazů - takže pokud to tam ještě má, jsem tam jako ta, co řekla tuhle větu... Jako ta vzpomínka na tuhle věc... Smutné...

(Proč se tím vůbec zabývám, o tomhle jsem psát nechtěla...)

No k věci.

Od minulého pátečního slunného dne stráveného na "pláži" jsem měla o čem psát. V sobotu jsem na tomto místě trávila čas taky, přesně jak jsem řekla.

Byl to krásný den, i když ten vítr, co foukal, byl hodně nepříjemný.

U přehrady byla spousta lidí různého věku s různými víkendovými aktivitami, ale co mě nejvíce nadchlo, byly děti poustějící draky. Počasí tomu přálo a já se vrátila do svých dětských let, kdy jsem sama stála ve větru ve snaze ukočírovat tu divnou věc z fólie a tyček, která byla na druhém konci toho provazu.

Děti křičely a dělaly dost kraválu, aby se jeden nemohl soustředit na čtení knihy. To mi ale nevadilo. To, co mi vadilo, byly ty matky dětí, které na ně ustavičně křičely. Což mě přivádí na dnešní vzpomínky, kdy jsem potkala nejednu matku s malým dítětem, které ještě ani rozumu nepobralo a ona na něho křičela. Říkám si, v jakém světě zloby to žijeme. Bylo to tak i za mého dětství? Já sama to nemohu posoudit, protože já byla to dítě, na které by se mělo křičet a člověk se snaží ty špatné vzpomínky vytěsnit, ale kdykoliv o tom mluvím s maminkou, tvrdí, že my jsme byly vychované a uměly jsme se na veřejnosti chovat.

Ale ono to vlastně není ani tak o té výchově a chování dětí, ale o tom chování matek k dětem. Já prostě nechápu, když to dítě je na pláži, kde není kam jinam jít, než přes jeho matku po schodech nahoru, proč na něj musí neustále křičet a být hysterická "Pojď sem" a "Nechoď tam", "Tys mě neslyšel, co jsem ti říkala?! Říkala jsem ti, že tam nebudeš chodit!", jakoby snad měla docílit toho, aby tam to dítě nechodilo, když tam šly i ty další děti a úplně v pohodě si tam (ty dva metry opodál) ty draky pouštějí.

Nebo co vedlo tu dnešní mladou maminku k tomu, aby své zhruba tak tříleté (ani ne, když vezmu v potaz moji neteř) udeřila do hlavy se slovy "Podívej se na sebe, to bylo čisté oblečení!". Více méně se jednalo o to, že se zastavili na rohu ulice, kde bohužel nerostla tráva, byla tam suchá hlína a to dítě využilo situace a šlo tam (nevím za jakého účelu), zakoplo a doslova se vyválelo v tom hnědém prachu. Protože tyhle děti ještě nemají takový balanc, co si budeme povídat, já taky čas od času zakopnu o svou vlastní nohu uprostřed basketbalového hřiště.
A ta maminka holčičku zvedla ze země, vrazila jí nemalého lepáka a spražila ji těmito slovy. Kde to jsme proboha? Jak můžeš udeřit - ještě ke všemu takhle malé - dítě do hlavy?! Dej mu na prdel nebo přes ruce, ale né do hlavy... A proč to vůbec děláš? Proč mu takhle nadáváš? To dítě zaprvé ani za to nemohlo a zadruhé z toho stejně nemá rozum. Co pro dítě ve věku dva až tři roky asi znamená slovní spojení jako "čisté oblečení"? Nic, milá maminko...

Ale to jsem zase odběhla od tématu. Chtěla jsem říct, že mě na té pláži štvalo tohle. Ne ty pokřikující děti, ale ty hysterické maminky.
Později jsem to naštěstí už dokázala vytěsnit a nevnímala to. Ale to by nebyl zákon schválnosti, aby mi mou poklidnou sobotu nemohlo narušit něco jiného že.

Na pláž přišla skupinka dam kolem čtyřicítky (určitě soudě podle mé maminky) se svými dětmi a "kámošky" se rozhodly, že si zde na chvíli sednou a užijí si stejně jako já krásné slunné soboty u vody. Oukej, v pořádku dámy, posaďte se. A rovnou za mě a začněte klábosit o tom, jak to je v práci na hovno. Protože těch pět lidí na pláži zabírá tolik prostoru, že nebylo kam si sednout, že?!
To byste museli do něčeho kopnout.
Věřte mi, že snesu hodně a vychování mě vždy zabrzdí od toho, co bych nejradši udělala, ale kdyby se po té necelé hodince, co tam seděly, nezvedly a neodešly, asi bych jim už něco řekla.
Něco ve stylu "Omlouvám se, že ruším vaše "poklidné rozjímání u vody", ale já si čtu a pláž je skoro prázdná, tak kdybyste se laskavě přesunuly byť jen o metr dál ode mě, byla bych vám vděčná". Protože si sedly opravdu za mě! Jak kdybychom byly v autobuse či co.
A nebo mi prostě vadí věci, které spoustě lidem přijdou normální.
Hold nesnáším lidi, mám ráda svůj klid a můj osobní prostor, který je široký na metr, je prostě osobní prostor. Narušíš ho bez pozvání a je zle.

No, jak jsem se zmínila, dámy nakonec odešly, takže jsem si mohla dočíst už v klidu knihu. Bohužel, kousek ode mě - dost velký kousek, nutno podotknout, takže no problem bro - si sedl mladý pár a zapálil si (jak to vy huliči nazýváte?) špeka/brko/jointa. Po větru...
Jeden z důvodů, proč jsem tohle ještě nikdy nezkusila je ten odporný zápach. Když to ucítím, chce se mi hned vzracet. Takový odporný puch. Je to stejný reflex jako když cítíte zvratky. Tak já to mám s tímhle.
Tak si dokážete představit, co to se mnou udělalo. To už jsem myslela, že vybouchnu.
Když jsem potlačila nával slin, otočila jsem se zády, zmírnila to utrpení a počkala, až to vykouří. Zbývaly mi tři stránky a opravdu se mi nechtělo zvedat. Proč bych se měla zvednout a odejít? To oni tam neměli co hulit ve čtyři odpoledne před lidmi. Zaprvé je to nelegální a zadruhé kde to jsme, že jsou lidi takhle bezohlední, aby si mysleli, že smí hulit na veřejném místě, kde se nachází rodiny s dětmi, starší lidé?
Když nad tím tak přemýšlím, chci se asi zastřelit, protože v takovémto světě nechci žít...

Taková byla prakticky celá má sobota, až na večerní sepisování emailů v němčině, které mě pěkně naprudily.

V neděli jsem měla v plánu jít také na přehradu, ale napsala mi kamarádka, jestli bychom nezašly na kávu a nakopala tak moje původní plány do řiti.

V pondělí jsem jela k rodičům, protože si to úřady žádaly a hodlala jsem u nich přespat, abych si s nimi pohovořila a nemusela na otočku jet zase zpět.

A přišel mi mail z Německa, zda bych se v úterý mohla dostavit na pohovor, takže mě to celkem překvapilo a bylo jasné, že u našich budu spát, protože se mi nevyplatilo jet domů a druhý den zase na půl cesty zpět. Jenže jsem sebou neměla sbalené žádné oblečení hodné pohovoru, takže to vypadalo, že budu muset přeci jen odjet. Tak jsem se překonala a zavolala sestře, jestli by mi něco nepůjčila.
A tak jsem u našich spala s tím, že jsem s nimi stejně pořádně nedala řeč, protože jsem celý večer strávila v dolním patře u tety.

V úterý jsem tedy jela na pohovor, který dopadl lépe, než jsem čekala, ale po zakončení stylem "Kdybych Vám zítra zavolal, byla byste ochotná ve čtvrtek přijet?" se nikdo neozval... Já vím, že nikde nebylo řečeno, že se stoprocentně ve středu ozvou, ale... No uvidíme, ale moje nadšení kleslo stejně rychle, jak rychle přišlo.

Středa byla v duchu sedím doma a utápím se ve své depresi. Nebyla jsem schopná si ani udělat něco k jídlu, zvednout tu svoji deprimovanou prdel a jít ven do hezkého počasí...
Vysvobodil mě z toho můj bývalý spolužák a kamarád, se kterým jsem se přes dva roky neviděla. Jestli mám čas a večer někam nezajdeme. Souhlasila jsem, i když se mi nikam nechtělo, páč jsem byla v teplákovém bezpodprsenkovém módu. Ale řekla jsem si - Bůh ti dává najevo, že je čas skončit s depkama a koukej se sebou něco dělat. Tak jsem zvedla prdel a šla jsem ven.

A když jsem přišla po skvělém večeru plném humoru domů, zase jsem spadla do své Morous nálady. Páč mi vše včetně vlasů smrdělo jídlem. To tak nesnáším!!
Člověk jde do drahé restaurace s načichne. Hnus. Oblečení šlo hned do špinavého prádla, protože co s ním. Bohužel na mytí vlasů nebyl čas a ani prostor (tohle je přesně plánovaný rituál). A kabát - kabát, který nosím denně - smrděl na poblití. Dokonce i dnes dopoledne, když jsem si ho brala na sebe. A co s tímhle má člověk udělat? To nejde jen tak hodit do pračky, vyprat a modlit se, aby to za noc uschlo.
Dnes mi nezbývalo nic jiného, než kabát ovonit intenzitou zvanou ruská kurva a doufat, že spojením čerstvého vzduchu a pořádného větru vyčichne smrad a voňavka nebude tak intenzivní. Myslím, že plán vyšel, při nejhorším jsem byla za smradlavou kurvu z nonstopáče, no a co... (Bože, zabijte mě.)

Dnes jsem šla na další pohovor...
Víte, co nesnáším? Když jdete na pohovor s dalšími lidmi, jak kdybyste šli na nějaké setkání třetího druhu nebo na konferenci. Nechce se mi před tím druhým cizím člověkem, kterého snad už ani v životě nepotkám vykládat svůj osobní život...
Zadruhé: Leklá ryba... Nevím, jestli to takhle ještě někdo nazývá, ale to je to, když se setkáte s tou osobou, se kterou máte mít pohovor - v tomto případě zástupce hlavního manažera - potřesete si s ním rukou a je to takový ten napůl stisk, jako by se vás ten člověk ani nechtěl dotknout a vlastně nevěděl nic o formálním zdravení. Leklá ryba...
Tihle lidé mi už tímto gestem říkají, že nejsou ambiciózní, takoví ti "lídři", že s nimi ani nebude zrovna odvázané povídání a absolutně jsem neměla potuchy, jak se takový člověk mohl vypracovat na tu pozici, na které momentálně je.
No, na lidi mám čuch, ten pohovor byl katastrofa. Možná, kdybychom tam byli sami, tak bych se rozpovídala více o svém "soukromí", ale i tak... Odcházela jsem odtamtud s divným pocitem, takže nečekám, že se mi ozvou s pozitivní zprávou, ale kdo ví, co začátek nového týdne přinese.

Zítra je konečně takový ten oddychový volno den a já se rozhodla jít na celý den do kavárny. Já vím, že bych neměla utrácet, ale říkám si, že mě 150 kč projednou nezabije. Dostanu z práce ještě stravenky a o víkendu budu živena mými stvořiteli.

Jediná věc, které se už teď děsím, protože jsem od přírody stresař a dělám si hlavu i z věcí, které ani přijít nemusí, je ten fakt, že mě hned zrána někdo vzbudí - kafe nekafe, den budu mít nasranej i na mém "čilovém" místě...

Vypsala jsem se víc, než jsem původně zamýšlela (přeci jen za ten týden toho bylo dost), ale aspoň to mám vše černé na bílém.
A to jsem se ani nevrhla na téma "Jdu po ulici a lidé neuhýbají".

Přeji pěkný pátek, s pozdravem,
Nika.

Kam dál