12/10

Pátek v 22:16 | Nika |  Říjen
Pátek večer, tak co jiného, než být doma a nevědět coby.

Pomalu a jistě se dostávám do fáze, kdy začínám být znuděná vlastním životem, činností. Vším...

Nebaví mě nic. Naprosto nic. Chvilku dělám to, pak zas to. Říkám si, tohle mě nebaví, jdu dělat to, co mě baví, mám přece tolik možností a činností. Popravdě, jsem líná, nic se mi nechce. Ani to psaní, které zbožňuju, se mi nechce provozovat. Najela jsem na psací vlnu, mám tolik fantazie, slovo od slova, ale prostě jsem už líná u toho sedět.

Za posledních pár dní jsem toho napsala tolik, co naposledy v roce 2011, kdy jsem si zřídila svůj první blog a měla své první čtenáře, do kterých se řadila i má nejlepší kamarádka, která četla rukopisy o hodinách dějepisu, občanské výchovy a vlastně kdykoliv to šlo.

Říkám si, máš takového volna, jsi nezávislá mladá žena žijící ve městě, tak můžeš cokoliv... A já jsem jak rozvedená žena po čtyřicítce, co vstává ráno do práce (nic proti rozvedeným ženám, ženám po čtyřicítce a ták)... Oukej...

No a tak jsem udělala něco netradičního a šla jsem si stáhnout nějakou hru. Chtěla jsem minigolf - našla jsem ten perfektní, co má i skvělou grafiku, ale jaksi nefunguje... Není to můj problém, je to problém hry, podle recenzí. Takže jsem ji zase úspěšně odinstalovala a přešla mě chuť hledat hru další.

Už ani ty seriály mě nebaví a navíc to podporuje profesionální gaučink s Nutellou v ruce... To nedělá dobře mýmu zdraví. Vlastně jídlo je to jediné, co mě ještě baví. Ale copak si teď v mé situaci můžu dovolit vyžrat lednici?! NE!

(To jsou problémy, Boha jeho... Ta ženská je úplně marná, už ji utraťte...)

Nó, tak jsem se nakonec zmohla na to, že jsem vlezla do zakázaného území - složka s názvem Hudba... A udělala si nový playlist, který bych definovala asi jako "Ženská po rozchodu, při menstruaci, s kýblem zmrzliny v ruce koukajíc na romantický film". Celá já... Až na tu zmrzlinu, páč bod zmíněný výše.

A při tomhle playlistu jsem si řekla, že se OPRAVDU pustím zase do psaní... A skončila tady... Myslela jsem tu záložku vedle s názvem Wattpad, ale tam se taky dopracuju, až bude mít moje dušička pokoj, že se zase vyplakala do deníčku (hahaha).

Né, teď trochu pozitivněji. Je jedna věc, která mě v posledních dnech těší (vlastně dvě, když to tak vezmu) a na tu se těším i zítra. Včera jsem si řekla, že nebudu přece zalezlá doma, když je venku hezky a nebudu podporovat to, čemu jsem byla nucena v práci - koukání z okna, jak si lidé užívají sluníčka a já musím být zalezlá v kobce...

Takže jsem šla ven, přesněji na procházku na přehradu, kde jsem naposledy byla při padání Perseidů a to bylo v noci, když už bylo chladno. Naposledy jsem byla na přehradě za pěkného počasí ve dne zřejmě v květnu, co si tak pamatuju (možná v červnu) a nedopadlo to dobře. Nemám na to dobré vzpomínky a někteří lidé mi to musí stále připomínat. Ale o tom řeč není.

Řeč je o tom, že ačkoliv je na přehradě dvakrát tak méně vody, než normálně, vypadá to tam nádherně. A v říjnovém slunečném počasí úplně dokonale.

Včera jsem si posedala na lavičku a asi tak hodinu si tam čmárala do skicáku, což je činnost, kterou jsem si poslední dobou moc oblíbila, ale doma se mi ji provozovat nechce. Chce to prostě příjemné místo, které přímo žádá po téhle činnosti.

Dnes mne napadlo zajít do knihovny, protože jsem se rozhodla, že si půjdu zase někam sednout a to s knihou. V ruce jsem držela román, který mám doma už velmi dlouho a ještě jsem ho nečetla. Ale vzpomněla jsem si, že mám vlastně kartičku do knihovny a že bych chtěla dočíst ten Večer tříkrálový, na který jsem posledně neměla čas a nedočetla ho. Takže bylo rozhodnuto.

A když už jsem byla v té knihovně mezi těmi regály, řekla jsem si, že si půjčím ještě něco. A v tu ránu mi padla do oka. R.U.R.... Ještě jsem ji nečetla, ale v poslední době jsem na tenhle název, na tuto divadelní hru, narážela.
Než jsem se nadála, odnášela jsem si z knihovny tyto dvě knihy s úsměvem na rtech a byla natěšená, až si sednu na sluníčko a začtu se. Tím jsem můj skicák nakopala do zadku.

Zpočátku jsem se usadila na náměstí poté, co jsem si vyzvedla ve své oblíbené kavárně (jaképak asi) kávu. Ale moc lidí, moc hluku... Na čtení jsem neměla klid. Tak jsem se sebrala a nohy mě automaticky táhly na místo, kde jsem byla předchozí den.

Dnes jsem si sedla na místo, kde se zásluhou ubývající vody vytvořila pláž. Přímo do přehrady, k vodě.

V první řadě musím říct, že to bylo úžasné místo, kde byl klid, nebylo moc lidí. Ale přesto zde bylo tolik věcí, které mě stále rušily od čtení jako kachny, lidé na kajacích a sluníčko odrážející se v drobných vlnkách. Prostě jsem se kochala přírodou a vlastně mi vůbec nevadilo, že jsem díky tomu četla jako dislektik - jednu větu za pár minut.

V druhé řadě musím říct (napsat...), že Karel Čapek nakopal do zadku Williama Shakespeara a já se ponořila do světa robotů. Což vlastně vůbec nevadí, protože...

A to je třetí bod, který chci zmínit - se tam vrátím i zítra a možná i v neděli, pokud bude stále tak krásně jako poslední dny.

V neposlední řadě chci říct, že i když bylo velmi teplo, u vody prostě vane studený vítr, od země jde chlad a já se musela vydat na dvacetiminutovou procházku domů, abych si vzala moje pončo na tisíc využití. Zprvu jsem ho použila jako deku, na kterou jsem si sedla a poté jsem se do něj v poslední půlhodince, kdy se sluníčko schovalo za stromy, zabalila. Tím pádem jsem doma nechala kabelku a celkově nepotřebné věci a cítila se na přehradě prostě skvěle.

Na závěr musím zmínit jednu věc, která mě velmi pobavila, že jsem se s tím musela "pochlubit" přes zprávu mamince.

Kousek ode mě si rozbalil stanoviště pán, který přijel na kole chvíli po mně. Odložil kolo, rozložil osušku a začal ze sebe shazovat cyklistické oblečení. To jsem se začetla do knihy a když jsem se poté zase rozhlížela, měla jsem co dělat, abych se upřímně nezačala smát. Pán chytal bronz v bermudách s podobným vzorem jako mají havajské košile, četl si noviny a v písku měl zapíchnutou láhev tokajského furmintu z Lidlu (tu láhev poznám i na kilometry, moc dobrý víno, ať si každý říká co chce). Opravdu velice vtipný pohled a má nálada se zvýšila o dalších sto procent.

Můžu si o sobě myslet, že jsem pošuk.
Že si jen tak někde sednu.
Neřeším, jestli budu ostatním připadat jak šašek.
Že na mě všichni zírají (absolutně nechápu proč, je to dost stresující).
Že na mě pořád zírají...

Ale vždycky se najde někdo, kdo z mého pohledu je stejný nebo ještě větší pošuk než já a opadne ze mě strach a napětí, protože v tom nejsem sama.

Těším se na zítřek, až zase zahlédnu třpytící se hladinu.
S pozdravem, Nika.
 

11/10

11. října 2018 v 12:03 | Nika |  Říjen
Připadám si jako loni, když jsem byla nemocná a musela jsem být doma.
Sedíte, nevíte coby a jste už tak znudění, že vás nebaví absolutně nic.

Venku je hezky a já jsem už druhý den zalezlá a nikam se mi nechce. Je to hloupý, vím, že bych hned měla veselejší náladu, ale mám takový pocit, že schovávat se před světem je teď to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Je i spousta věcí, které bych měla udělat... Ale já si připadám jak před zkouškou a učení odkládám a odkládám, dokud to jde. To i tyhle "povinnosti". Je to na houby...

Teď, když to píšu, musím se ironicky smát. Jak kdybych měla deprese, že?

A co když jo? Nikdy jsem o depresích nečetla žádný odbornější články. Od jakého momentu je jasné, že člověk trpí depresemi, že nemá prostě jen den (týden) a není prostě jen smutný?

Mrknu, co říká slečna Wiki, tam se vždy "odborně" vzdělám a hned si připadám jako profesor vědy.

Dotyčný pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit potěšení (ahedonie), úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, také je někdy zvýšená agrese, malou sebedůvěru, únavu, zhoršenou pozornost a soustředění. (Wikipedia)

Aha... U všeho jsem si řekl takové to "uhm" a "oukej" a jakmile jsem tu větu dočetla, je mi jasné, že mám depresi. Jojo, slečna Wiki je hodně chytrá a vždy poradí.

Né, ještě na tom nejsem tak špatně, když si z toho dělám srandu... No srandu... I sarkasmus je druh srandy.
Není? Aha, oukej. Pro mě ano a to znamená, že to se mnou není tak zlé. Sarkasmem stále oplývám. Yeah.

Teď bych se měla rozbrečet...

Popravdě, bojím se jít ven...
Zatím se na mě vše valí jak lavina a mám pocit, že na co sáhnu, to se podělá. Potřebuju do banky (zase), protože jsem si smazala certifikát pro přihlášení (jak se mi něco takového může stát?! - no jo, to je ta zhoršená pozornost a soustředění...) a potřebuju nový, ale jak imbecil si musím jít zažádat osobně. To asi aby viděli ten lůzr ksicht a já se mohla cítit ještě hůř, až budu jednat s nějakou slečnou o deset centimetrů vyšší, o deset centimerů užší, s ladnými křivkami, v kostýmku, mém věku, na podpadcích a zahalenou v drahém parfému.

Zajímalo by mě, co se takovým slečnám honí hlavou, když k nim přijde mýval v jejich věku s problémem senilního starce.

Ach jo, právě jsem si uvědomila, že se zaobírám věcmi, které bych normálně neřešila a které mi jen přidávají na mé melancholické náladě. A pak má člověk vylézt ven.

No v každém případě, jak jsem psala tu příhodu s kartou (na pokračování), tak je potřeba ji aktivovat, výběrem, jako každou kartu. Ale protože je to karta na zakázku, má jiný pin a já mám strach ne-li blbý pocit, že to tam prostě zadám špatně a ještě si ji zablokuju.

To jsou problémy hodné hysterického pláče a povolání maminky...

Bože, proč jsem nemohla být kočkou... Jo a nakonec bych skončila na ulici, týraná nebo v útulku, jak se tak znám.

Vím, co by mi zaručeně spravilo náladu. Jít do své oblíbené kavárny. Ale copak si teď mohu dovolit takový luxus? Vždyť teď musím šetřit, to znamená domácí strava (aneb co dům dá) a do obchodu maximálně až dojde to, na co si něco namažu a nebo to, co si potřebuju na to něco namazat. Začarovaný kruh. Ale berme to pozitivně, tohle je dobrá dieta. A to je výhoda... Při mé smůle skončím v léčení s nějakou závažnou nemocí týkající se stravování.

No, tolik k dnešnímu optimistickému dopoledni, je na čase vzít štít proti mozkomorům a jde se vylézt z nory.

S pozdravem, Nika.

09/10

9. října 2018 v 12:37 | Nika |  Říjen
Poslední dny jsou hrozný...
Znáte to, kdy nic nevychází tak, jak má a do toho se na vás nabalují další a další negativní věci?
Mně se to děje za tenhle měsíc až moc často a dnešek je jako den stvořený k ničení.

Můj pohár přetekl a já mám tak neskutečnou zlost... Na sebe a na všechno kolem sebe.

Hm, psala jsem sem tu příhodu s kartou, tak mi včera přišla karta nová, s mým designem... Ale nepřišla na mou adresu, jak jsem žádala - dokonce přímo na schůzce v bance - ale přišla k mým rodičům. Tak chápete to?! Jediný, co uchránilo moje nervy před zlostí bylo to, že maminka sem dnes měla cestu, tak mi ji přivezla.

Druhá jobovka - dnes mi přišla TA karta, po které se sháním téměř měsíc. Voilá, strčte si ji do prdele (pardon, ale jsem vážně naštvaná).

A třetí jobovka - společně s touto obálkou byla v mé schránce ještě jedna obálka. Vyučtování za plyn - uhraďte 4900 kč.

Jéje, to se nám to ale krásně sešlo, jaký to radostný den plný radostných zpráv.

Protože já si zrovna teď můžu dovolit takové výdaje, protože zrovna teď mám práci svých snů a vydělávám miliony...

A to je přesně ten důvod, proč jsem chtěla změnit práci a mít lepší peníze, protože nejsem na takové situace připravena.

Dva roky! Dva roky pracuji a za dva roky se stále vezu na horské dráze zvané "Od výplaty k výplatě" a když se konečně vyhrabu z dluhu, který jsem měla u našich, stane se zase tohle. Nemám práci a moje výplata, která je za dveřmi zřejmě poputuje i na výdaje za další měsíc, takže nebudu mít ani kus žvance do pusy... Šetřit můžeš jak chceš... Jsi pět tisíc korun v plusu? Tak mi ti pošleme vyúčtování za plyn...

Což mě přivádí na spoustu otázek, jak je možný, že mám tak obrovský nedoplatek...
Je to od ledna do konce září - celých devět měsíců... Čtyři jsem prakticky měla spotřebu plynu o 60% méně, než chladné měsíce, kdy je potřeba trochu si přitopit. Jak je tohle možný???

A taky ty papíry... No to vám zůstává rozum stát. Takové názvy a kalkulace. Ve výsledku mám pocit, že mi tam snad napočítali něco, co se mě netýká...

No přejděme dál, to bylo jak se tak říká do třetice všeho zlýho.

Ale můj přenádherný úterní den pokračuje.

V devět ráno měl přijet revizák na kotle - přijel v deset, jak jsem se později dozvěděla, problémy s autem. No oukej, ale on to vzal od horních bytů.
Je 11:54, já jsem mrzutá, hladová a moje maminka, která sem za mnou přijela, byla vykopnuta z mého bytu, aby šla do města sama, protože tohle bude ještě na dlouho a ona si potřebuje zařídit spoustu věcí.

Já jsem tak vytočená do běla.

Mám pocit, jak kdyby se mi hroutil svět. Já vím, že prakticky o nic nejde, s maminkou si můžu sednout někde v kavárně na hodinu. Dluhy nemám a veškeré věci mám poplacené. A kdyby bylo nejhůř, rodiče se zasazují o to, že mě finančně podrží. Práce bude, je teprve 9. 10., tak co plaším... Ale já ten pocit prostě mám.

Je mi hrozně, osobní selhání a pořád klesám a klesám...

Potřebuju nějaké své druhé já, které mi bude sedět na rameni a pořád mi našeptávat, že to bude v pořádku než se týden přehoupne. Ale já nevím... Uklidňuju sama sebe, ale nestačí to.

A do toho moje sestra... Mám tu rozepsaný článek ze soboty, kdy jsem na ni byla tak neskutečně naštvaná... Ale více méně to ze mě opadlo a já ani neměla chuť článek dopsat. Ale naštvaná na ni stále jsem. Nechci tu nijak rozepisovat, jaký kušofty mezi sebou máme, ale za to všechno by se mi měla klanit. A ona se ke mně chová jako k nějaký kámošce.

A výsledek? Ještě si na mě stežuje mamce, jak jsem hrozná a urážím se kvůli každý blbině. Potřebovala by dostat facku, aby se jí v tý hlavě rozsvítilo.

Prozatím se mějte, já jdu čekat na revizi kotle... Stále ještě...
S pozdravem, Nika
 


Nejsem tím, kým mám být

3. října 2018 v 16:57 | Nika |  Téma týdne
To opravdu rozhodně nejsem. A myslím, že spousta z nás ne.
Ale jak je to u každého myšleno? Nejste tím, kým máte být podle rodičů, partnera/ky? Nebo nejste tím, kým se cítíte být vy sami?

Já rozhodně nejsem tím, kým bych měla být podle rodičů. Každý vychovává své děti s nějakým cílem a posláním. Mě zřejmě vychovávali k tomu, abych splnila základní kritéria pro život podle jakýchsi nastavených hodnot.
Mít úspěšně dokončené vzdělání, dobrou práci, rodinu a přinést do jejich života vnoučata, zanechat po sobě odkaz.
Být slušná, spořádaná, nevytvářet problémy, dluhy a podobné nepříjemnosti.

Kdybych spojila svůj život s mou sestrou, asi bych splnila 90% jejich požadavků. Těch zbylých deset je moje povaha.
Moje maminka má totiž pocit, že mě asi špatně vychovala, když jsem sarkastická, až moc upřímná, urážlivá, výbušná a hádává a ve výsledku to vypadá, že zlá. Ale to není její výchovou, jak jí často říkám, protože taková jsem dřív nebyla, jak jí často připomínám. Čímž mi dá za pravdu a přemýšlí nad tím, co se stalo, že taková jsem.
Víš, co se stalo mami? Život a lidstvo.

Jinak jsem slušně vychovaná, spořádaná, nemám žádné dluhy a nemusím řešit vážné nepříjemnosti, jsem vystudovaná a splnila jim tím jeden ze snů, vyletěla jsem z hnízda a dokážu se o sebe postarat. O dobré práci by se dalo polemizovat, protože podle mě ano, podle nich ne... A o rodině a dětech... No to je ta sestřina parketa.

Pokud zabrouzdáte do mých článků, dozvíte se, že ačkoliv se kolem mě pohybuje spousta lidí a přátel, jsem velmi samotářská osoba. Vždycky tomu tak bylo, protože mám ráda svůj klid a nemám ráda, když mi ho někdo narušuje, pokud mu to nedovolím (třeba ve vztahu jde tahle věc stranou). A navíc mi bylo už mockrát ublíženo, jak od muže, tak od "kamaradů" či kolegů, že lidem moc nedůvěřuji.
Jsem velmi kamarádská, to jo, ale...


A pak jsou tu věci, jakože vy sami nejste tím, kým chcete (máte) být.
Pamatujete si na to, když jste byli malí a svět jste viděli úplně růžově a strašně jste chtěli už vyrůst, být dospělí, rozhodovat sami, co se svým životem a co si budete kupovat? Každý jsme měl nějaký sen ohledně naší budoucnosti, každý jsme chtěl někým být.
Já si moc dobře pamatuji, že jsem vždy chtěla být umělkyně nebo spisovatelka - mít tu možnost se projevit veřejně, být uznávaná a obdivovaná.
Chci to ještě teď? V jádru bych na sebe asi byla pyšná, kdybych viděla svou vydanou knihu v nějakém knihkupectví nebo svá díla v galeriiích.
Ale vyrostla jsem, pocítila realitu.
Pocítila záchvěv toho, že už bych tu nemusela být.
A když něco takového pocítíte a pouvažujete nad tím, jak jste doposud žili, řeknete si, kdybych měl teď umřít, umřel bych s pocitem, že jsem měl a dělal to, co jsem chtěl, co mě bavilo? Dosáhl jsem něčeho, čeho jsem chtěl? A začnete žít tak, abyste byli spokojeni s výsledkem. Je jedno jak moc, ale byli. Klad.
Takže né, nejsem ten případ, že nejsem ta, kterou bych měla být. Od vysokých nároků jsem upustila a chci jen žít.
Ale důležité je to, že nejsem ta, za kterou mě dost lidí považuje a to je pak o něčem jiném.

A co vy? Jste tím, kým byste měli být ať už podle vás, nebo podle ostatních?

S pozdravem, Nika.

Den třetí

3. října 2018 v 16:23 | Nika |  Říjen
Sedím ve své oblíbené kavárně (i když to v jednu chvíli vypadalo, že budu asi stát u vydávacího pultu a jako bezmocné štěně koukat po ostatních, aby mě pustili na své místo) a konečně pociťuji klid.
Tenhle týden, ač začal poklidně, věděla jsem, že bude velmi hektický.
Vždyť jsem ani nestihla napsat o mém posledním dni v mé bývalé práci, né že by to bylo důležité, ale tenhle poznatek jsem chtěla mít zaznamenaný, jako by byl stále čerstvý. Teď už je to spíš vzpomínka na něco, co bylo ironické a neupřímné, ale už si na ty pocity nevzpomínám, jen to tak mám zafixované.
Ale zase jsem odbočila (jak mám ve zvyku) od mé původní myšlenky.

Pokud jste nečetli, včera jsem poprvé zažila registraci na úřadě práce (hahaha, nezaměstnaný lůzre). To samo o sobě je nepříjemá věc, vzlášť pak, když na sebe vzhlížíte tak, jako já na sebe. A hned po tom jsem byla na schůzce v bance. Kde mi nechtěli schválit žádost o produkt... (haha, nemáš nárok, nezaměstnaný lůzre) Prostě jedna potupná věc za druhou. Pak už to bylo celkem v pohodě, až na tu příhodu s kartou.

Moje debetka tenhle měsíc končí a to znamená, že mi měli poslat novou. Ale nikde o tom není žádný záznam, jen můj mail a zpráva o tom, že mi posílají novou kartu, protože mi tato končí bla bla bla. To bylo před měsícem... Ale v aplikaci to ukazuje, že kartu už dávno mám, je aktivní a je to vlastně ta, kterou mám teď v peněžence (podle platnosti), jenže v náhledu, karta vypadá, je karta úplně jiná - ta nová, co mi měla přijít. Chvilku mi to na té schůzce připadalo, jak když přijdete s problémem k doktorovi, ten si na vás povolá sestru a dalšího doktora a zírají na vás jako na výstavě a přemýšlejí, co bude.

Tak jsme to vyřešili tak, že jsme dali požadavek k ukončení toho nesmyslu, který tam mám do poloviny měsíce s tím, že si udělám kartu novou - s vlastním designem. Stačí jen doma vybrat ten vzhled, který tam chci mít a jen co mi ho schválí, do pěti pracovních dnů mi přijde nová karta. Ha, vypadá to jednoduše, práce za pět minut sfouknutá. Když máte vybraný design.

Tak po hodinovém vybírání a přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, že si tam dám ten obrázek, který jsem zamýšlela původně. Tak mi byl poslán mail, že to nelze schválit, protože obrázek obsahuje hru, komiks bla bla bla. Tím jsem pochopila, že to, nad čím jsem přemýšlela a nikde se o tom při vybírání nepíše, je pravda pravdoucí aneb kopíruješ bez dovolení a ještě to chceš mít na kartě? to si zkus.

Tak jsem začala vybírat z navrhovaných, jenže... Bože, opravdu někdo dobrovolně chce, aby jeho karta vypadala takhle? Jako když vám přijde karta s designem, který má banka, nemůžete s tím nic udělat, i kdyby tam bylo Bůh ví co. Ale když si to vybíráte sami, nechcete, aby vaše karta vypadala jako kartička na hraní pětiletého dítěte i když je to sebevíc roztomilé. Nechcete mít kartu s jednorožcema, protože te máte rádi a líbí se vám. Ta představa, že jdu platit například víno, prodavačka po mně chce občanku, protože mi nevěří, že jsem již několik let dospělá a já jako bonus vytáhnu kartu s jednorožcema... No, není nutné asi dokončovat větu.

Po dvou a pů hodinách jsem tedy začala vybírat z fotografií pořízených mnou a z děl, která jsem vytvářela.


Ještě je nutné podotknout, že si nemůžete vybrat jen tak nějaký obrázek, protože musí na té kartě být vidět všechny prvky a je jedno, že na staré kartě máte název banky černou barvou, tady to prostě nabízejí jen v barvě bílé. Takže je mi jedno, že sis tam dala dozrávající pole pod blankytně modrým nebem s domy z oblasti, kde ty bydlíš. Logo banky je překryté tím jediným šedivým mrakem. Jéjda, to mě mrzí, smůla, táhni k šípku a dej si tam opuštěný hřbitov ve tmě = černou barvu, ať je vidět i ten škrábanec, který se ti tam udělá po prvním vložení do terminálu.

Takže... Postahovala jsem si ze svého disku všechny fotografie, které by se mi tam líbily. Všechny jsem je musela upravit v editoru na větší (mnohem mnohem) velikost, aby se mi tam vůbec načetla. Ono to totiž fotografie menší než 2400x(aspoň)1800 nepřijme a sdělí vám to takovým krásným červeným upozorněním.
A pak jsem se další hodinu rozhodovala, kterou vybrat.

HROZNÝ proces tohleto.

Mimochodem až do dnešního poledne jsem čekala na schválení. To by bylo hodně vtipný, kdyby mi poslali mail, že bohužel, zase jsi to posrala, vybírej dál.

(Bože, nesnáším, když se vždy takhle rozepíšu, protože pak zapomenu, co jsem to vlastně chtěla.)

Zbytek dne proběhl už v klidu a dnes mě čekalo pouze vstávání na budík, zajít do bývalé práce (to je tak divný mluvit o tom, jakože už tam nepracuji), kde jsem potřebovala vyřešit jisté záležitosti a nakonec se sejít se sestrou, která chtěla přijet.

Vypadalo to celkem easy, ale to by nemohla být moje sestra, kdyby se to celý zase neposralo a já neměla pocuchaný nervy.

Nejsem nijak plánující člověk. Prostě neplánuju nijak konkrétně a nijak dopředu, pokud se nejedná o záležitosti, které jsou časově omezené. Plánuju si tak max na ten den, co budu dělat a co je potřeba.
Takový den se mi jevil dnes. Sestra chtěla přijet kolem desáté a že má chuť na Running sushi, tak ho rezervovala na dvanáctou hodinu. Říkám si oukej, tak prostě vstanu v osm, abych v devět, nejdéle v půl desáté vyrazila do práce a buď se stihnu vrátit nebo mě sestra vyzvedne.

Tak první věc, co mě naštvala, že mi napsala, že by přijela na návštěvu a že má chuť na sushi, jestli zajdeme. Říkám ok, a docela jsem se na to těšila, i když mi podvědomí říkalo ne ne, to nebude jen tak, protože moje sestra. To ale není to, co mě naštvalo. Spíš to, co přišlo potom.
Po tom, co jsem jí to odsouhlasila (ochotně), mi napsala, že jestli nebude vadit, že pojede s kamarádkou. What?! Proč jako?! Ty vo, myslela jsem, že si prostě sedneme jako sestry a pokecáme jako už dlouho ne. A hlavně by byla příležitost si konečně promluvit o tom všem, co se děje doma. Né, ty jedeš za mnou na návštěvu s kamarádkou. Ach Bože, co na to říct... Jelikož jsem to já, hodná sestra (hahaha, jinak jsem děsně zlá), odsouhlasila jsem jí to, jakože jé proč ne, tahle je v pohodě.

No posuneme se dál, jsem v práci, vše mám vyřízené, deset hodin pryč a má sestra se neozývá. Tak jí volám. Bože lidi, k čemu jsou ty telefony. Taky to znáte, když víte o tom člověku, že má neustále v ruce telefon, kdykoliv a kdekoliv, pořád tam něco datluje a "skroluje", a pak když mu voláte, kde je, prostě se mu nedovoláte? A je jedno, jestli vám vteřinu předtím psal nebo ne, prostě se nedovoláte. Mně se to dnes u ní stalo dvakrát. A to už máte pak normálně pocit, že ten člověk drží v ruce ten mobil, kouká na displej a normálně se vám vysmívá.
Dnes jsem četla na Instačili přesně tu hlášku, která se k tomuhle úplně nabízela.
Aneb způsoby, jak mě kontaktovat - na to se mrkněte, protože je to fakt vtipný a pravdivý (btw, dávám odkaz, protože jak víte, z instagramu nelze stahovat (bez patřičného programu) obrázky a kdybych to sem napsala, už by to nebylo tak vtipné).
A víte, co mi sdělila? Že jela ještě do Nisy (OC v Liberci) vyřídit nějaké věci a dá mi pak vědět. No to už jsem byla nakvašená jak burčák a musela jí prostě sdělit, jestli si ze mě dělá srandu, že jsem měla dojem, že jela za mnou a teď tady na ní budu čekat, že jsem tím pádem nemusela tak brzy vstávat bla bla bla. No fakt mě to vytočilo. A ona samozřejmě jak největší neviňátko "Já si ještě vyřídím poslední věc a jedu, to snad můžu ne?!". Co jí na to máte říct... Ještě se jak kráva angažuju kvůli parkování, že jí zařídím u mě u baráku zadarmo, aby nemusela platit a ještě se starat, že už musí odjet, nebo to jít prodloužit. Tak jsem tedy ještě pokecala s kolegy (bývalými... Bože to je fakt děs) a šla domů. Samozřejmě mi na půli cesty psala, že už jede a jestli má teda ke mně nebo jak. Nemůže prostě zavolat a domluvit se. Takže jsem to udělala já a dočkala jsem se znovu toho samého zmíněného výš.
Myslím, že v tuto chvíli mi vytekly nervy na ty žulový kostky v ulici. Takže pokud po cestě uvidíte na zemi neidentifikovatelný divnoflek, je to pravděpodobně ode mě.

A ve výsledku, kdy jsme se konečně už domluvily a setkaly, na mě zůstala koukat a jako co teď. Tak wtf?! Ty sem přijedeš s nějakým úmyslem, s kamarádkou, takže tě ani nemůžu pozvat do bytu (jasně můžu, ale je to trapný, jakože ahoj ségry kamarádko, vůbec tě neznám, ale pojď dál), ještě ke všemu mi sdělíš, že ve dvě nejdéle zase musíš odjet a ve výsledku na mě koukáš jako kdyby ti plány odvál vítr, co dnes fouká a ty teď nevíš, co dál se svým životem?!

Už párkát před touhle situací jsem si říkala, mám já tohle za potřebí? A ve výsledku je vám skoro do breku, když se ze začátku těšíte na svou sestru, protože váš sourozenec a ke konci se těšíte, když se s vími loučí a díky Bohu odjede.

Já nevím, jestli jsem už v takové fázi samotářství, že mi vadí i takovéhle věci, ale čeho je moc, toho je příliš (jako délka tohohle článku).

A tak teď konečně sedím v poklidu ve své oblíbené kavárně, koukám, jak se venku chaoticky mění počasí jako mé nálady, píšu tenhle článek na notebooku (i když bych měla psát úplně něco jiného), vychutnávám si ty dobroty a je mi fajn.

I vám přeji fajnový zbytek dne, ať už máte jakékoliv starosti a počasí.
S pozdravem, Nika

Co mi dal rok 2018

2. října 2018 v 16:02 | Nika |  R2018

Pozitiva:

  • Koncert sboru "A my taky"
  • Titul - konečně dokončena VŠ
  • Divadelní hra "Božský řízek"
  • Holliday World PHA
  • Výšlap na Ještěd - III
  • Divadelní hra "Bosé nohy v parku"
  • Prachovské skály
  • Dovolená Španělsko
  • Kočka
  • Zdravá (od 15. 6. oficiálně)
  • Benátská noc
  • Jacobimarkt
  • Hotel Transilvánie 3
  • Výpověď
  • Rumburské slavnosti
  • Vratislavické slavnosti
  • Herrnhut


Negativa:

  • Rozchod s přítelem
  • Late Night IQLandia
  • Firemní grilovačka
  • Výpověď

"Hvězdné datum - rok tygra"

2. října 2018 v 12:51 | Nika |  R2018
Aneb jak řekl Zapp Brannigan.
(Aneb blbej vtípek a vím, že je rok psa.)

Hodlám sepsat článek (a proto o tom píšeš jiný článek, velmi inteligentní) o tom, co mi přinesl rok 2018. Chtěla bych to takhle psát každý rok. Takové ty větší události, co změnily mě, můj život, lifestyle.
Prostě taková ty větší pozitiva a negativa. Né, že sem budu psát seznam, že cereálie zalité mlékem k snídani opravdu NE, páč...
Bude to takový seznámek o dvou položkách (plusy a mínusy), ve kterých bude jen stručně napsáno, o co se jedná. Je možné, že v obou kolonkách budou dvě stejné věci, protože všechno zlé je k něčemu dobré. A hlavně s odstupem času se na to člověk taky dívá jinak, že.
Nebo se taky bude jednat o nesmyslné protiklady (jakože pozitivum - zdravá, negativum - nemocná) a v takových případech se budu snažit podat vysvětlení nebo napíšu jako v tomhle případě časově odkdy dokdy. Ale samozřejmě to není o veškerých rýmičkách v sezóně i mimo ni.
Za rok 2018, protože je v poslední čtvrtině, to bude tak nějak shrnuto. Navíc nevím, zda si vzpomenu na vše. A budu pouze dopisovat odteď.
Ale za další roky bych to chtěla opravdu pečlivé.
Tak snad to dodržím a opravdu to budu psát.

To je vše, co jsem chtěla tímto článkem sdělit, protože nechci, aby to bylo už v tom oficálním pro a proti pro rok 2018, a jdu na to.

S pozdravem, Nika

Říjen ve stylu...

2. října 2018 v 12:37 | Nika |  Říjen
...Připadej si jako idiot.

Víte, jedna věc je dát v práci výpověď, že na vás čeká práce nová. Ale druhá věc je, když né vše vyjde podle představ. Já vím, že vždy může být hůř (aneb moje doživotní motto), ale už takhle se vám to nezdá oukej, necítíte se tak dobře.
Říká se, každý svého štěstí strůjce. Ale dějou se věci, které mi jsou nepříjemné a za které vlastně ani nemůžu.
No, nebudu to déle natahovat a jdu si postěžovat.

Končíte k 30. 9., ale vaše další práce nezačíná hned od 1. 10. (jakože není k prvnímu podepsaná smlouva). Hm, smůla, to ti nevyšlo kámo. No a co jinýho vám zbývá. Jasně, můžete si narychlo ten poslední týden v září shánět práci, o které víte, že se vám stejně nikdo v nejbližších dnech neozve (což jsem taky udělala a odezva nulová). Ale proč to dělat, když víte, že ta práce bude, jen prostě to teď stojí na hovadině (jakože si pan ředitel, se kterým jednáte, vzal týden dovolenou...) a kdyby vás někde přijali, tak za pět, deset dní jim zase řeknete čus.
A tak jdete na úřad práce jako nezaměstnaný občan žádat o státní podporu (jééé to je radosti)...
Potupně...
Nebo aspoň pro mě je to prostě takový osobní selhání. Máma říká, že se to stává (každý vám to bude telit), že si tím projde každý a když nic jiného nezbývá, tak co máte jako dělat. Prostě tam musíte, ať už se jedná o blbých pár dní nebo o delší dobu. Tedy pokud nejste milionáři. V tom případě, když vám přijde dopis, zaplať za sebe desítku sociální, no problem bro.
Pro mě je to selhání kvůli tomu, že před těmi dvěma a půl měsíci, kdy jsem podávala výpověď, tak bylo všechno růžový jak jednorožčí vlas. Někdo mi slíbil (nebudu konkretizovat, nikdy nevíte, kdo si to přečte) a práce byla na 90% jistá. Devadesát není sice sto, ale je to dost. Nabídek bylo dost. Ale ve chvíli, kdy se na vás ten dotyčný vykašle, nenaděláte nic. Nemáte informace, nemáte kontakt a stále jen slyšíte věty jako "Jojo, dám ti vědět.". No a to jsem začala jednat jinak, ale už pozdě... A teď si říkám, kdybych tam zůstala, tak jsem nemusela nic řešit a nemusela jsem být v takový pozici jako teď.
A teď, po tom, co jste doteď pracovali v celkem slušných pracích, máte vystudovanou vejšku, nikde žádný dluhy, si jdete sednout na úřad práce mezi tu chásku.
I když byla paní celkem příjemná, ze začátku se mnou tak nejednala. Zřejmě asi jako s každým. Protože nevím, jak to chodí jinde, ale výběžek je plný "nepřizpůsobivých" spoluobčanů, kteří tam jsou jak doma, určitě znáte všichni tuhle situaci, jak jsou tihle občané slušní, i svým projevem, a pracovití. (A teď nemluvím jen o Romech, znám spoustu slušně vychovaných a celkem i dobře studovaných.) A člověk si pak připadá hloupě.
Zaprvé, nevíte, jak to tam chodí, když jste tam nikdy nebyli.
Zadruhé, když nerozumíte pár věcem v tom formuláři, prostě to nevyplníte a zeptáte se napřímo. Čímž způsobíte fakt, že paní už je naštvaná, protože jste měli přijít s vyplněným formulářem. A navíc teď musí ještě čekat, než si to vyplníte.
Zatřetí, je to zdlouhavá obštrukce, jak kdybyste byli na policii při vyšetřovačce.
A začtvrté, ještě si můžete vlastně vystát hodinovou frontu, než se vůbec dostanete na řadu. (Díky Bohu, že dnes přede mnou byla jen jedna paní.)
Vyřídíte si tohle a cítíte se trochu líp. I když to pro vás ještě není konec, protože musíte ještě vyplnit nějaké papíry se svým bývalým zaměstnavatelem - to znamená tam zajít a prozradit, že jste místo ve skvěle placené práci skončili na pracáku. Haha, vůbec se vám všichni za zády nebudou smát. Ale co na tom záleží že, dyť mi to může být jedno, pak jim natřu zábradlí. Co oni kdy dokázali, ani tu blbou vejšku nemají a střední nějakou podřadnou, kdežto vy... No, tohle by nikdo neměl dávat najevo, že je něco víc než ten druhý (i kdybyste byli). Ale chápete mě že (nebo ne... A já jsem zase jen ta, co si o ostatních myslí, že jsou idioti).
No a pak se vydáte do banky na dommluvenou schůzku, kde vám řeknou, že tenhle produkt (který vám nabídli s vámi řeší 20 minut) si nemůžete v téhle situaci dovolit. Aneb slušnou verzí se velice omlouváme a domluvit si to přijďte, až budete mít jistý stálý příjem, ale vlastně vám chceme říct, že jste lůzr na podpoře a dostanete se do dluhů.
Produkt, který mi sami nabídli a já o něj stojím, i když ho nepotřebuji, mi nechtějí dát, protože údajně lžu o svém stálém příjmu.

Představte si sebe v mé situaci. Na konci září jste skončili v práci, teď musíte sice na pracák, ale nová práce od půlky října bude. V půlce října dostanete výplatu za odpracované září a na začátku listopadu dostanete výplatu za odpracované dny v té nové práci (protože jdu pracovat do Německa a tam je to k prvnímu). Sice jen půlku toho, co dostanete za celý měsíc, ale i tak to bude větší částka, než jste měli doteď. A i kdyby to bylo až v půlce listopadu, je to jak kdybyste dál pracovali bez výpovědi, pauzy... No to je fuk. A oni vám řeknou, že lžete o tom, že dostáváte XY peněz jako stálý příjem, protože teď nikde nepracujete (2 dny) a ty peníze v dalším intervalu mít nebudete...

To mě tak zamrzelo. Jako na jednu stranu to chápu, je to pitomá formalita, že jistota je jistota a nechtějí, aby se jejich klient dostal do srabu. A to jsem mohla klidně lhát (jak už jsem psala, lhaní nesnáším). Ale na druhou stranu vás nemají co ponižovat. Jak kdybyste byli "Dyk more, čekam nadavky na počtě voe." s příjmem raz dva a dneska jen o chlebu.
Nevím no...
Jsem člověk, kterýmu se takovéhle věci dostanou lehce pod kůži a pak nad tím dlouho přemýšlí. Ve výsledku o nic nejde a vše bude v pohodě než se naděju.
Ale v tuhle chvíli...

Člověk si připadá tak potupně.

Nebo to tak vidím jen já...
S pozdravem, Nika.

29/09

29. září 2018 v 20:58 | Nika |  Září
Taky milujete ty chvilky, kdy vám cizí člověk dává vymáchat v něčem čumec jen proto, že má ten pocit, že může?
Já prostě nechápu, že když bez studu a pokání přiznám, že tohle není zrovna můj šálek kávy a obor (jsem vymletá jak káva), takže vím prostě to základní, s čím tu pracuju, máte pocit, že se mnou i tak můžete jednat, jako bych právě byla u zkoušení u tabule ve škole a je to na pětku. Ale my v té škole nejsme. Vy nic nevíte o mých znalostech, já nevím nic o vašich a taky kdybych se vás zeptala na něco, v čem zase vynikám já, nemuseli byste to nutně vědět. A mám snad potřebu to dělat a dávat vám najevo, že byste se nad sebou měli zamyslet? Ne.
Ano, já vím, že je o něčem jiném, když tu pracuji a obsluhuji ten stroj. Ale, mám vás s tím seznámit, což vlastně vždy splním (více méně i kdybych řekla "Tak tohle je stroj, který dělá to a to, protože to a to.") a když přiznám, že nejsem v tomhle oboru zběhlá, lidi, kteří ano, by mohli mít pochopení. Zvlášť, když se ještě jak blbec zeptám, zda jste o tom slyšeli, nebo o tom víte.
A nanovlákna opravdu nejsou můj obor. Na Technické univerzitě v Liberci jsem nikdy nestudovala (i kdyby, určitě by to nebyl obor Nanotechnologie) a obecně o nanovláknech jsem poprvé slyšela až zde, v mé práci, před dvěma roky. A ani za ty dva roky jsem tomuto tématu nepřišla na chuť, i když jsem si o tom něco četla, koukala na videa o výrobě, ne, prostě to je zrovna téma, které mě nezajímá. A klidně si to přiznám nahlas. A před cizím člověkem.
Nezlobte se, ale nikdo mě nemůže donutit se odborně zabývat věcí, která vám nic neříká. To je jak kdybyste se měli zabývat historií, památkami nebo zajímavostmi o městě jen proto, že tam jedete autem na letiště (blbý příklad, ale chápete ne?).
No, ve výsledku je to vlastně jedno. Je to cizí člověk, kterého pravděpodobně už nikdy nepotkám a potřeboval si jen, jak se tak říká, pomastit ego.
A já se mám asi cítit špatně, nebo co.
Což jsem se v jednu chvíli i cítila, ale ne proto, že bych se měla kát nebo tak něco, ale protože přicházelo ponížení. A to nenávidím. Zastávám ten názor, že člověk, který vás nezná a nic o vás neví, nemá tu pravomoc si tohle k vám dovolit.
Zamyslete se na tím, zda jste někdy něco takového udělali. Ať už se jen jednalo o prodavačku či uklizečku. Zachovali jste se k nim někdy s neúctou nebo jim dávali najevo, že vykonávají podřadnou práci narozdíl od vás? Nebo si to o nich jen pomysleli? Třeba při nějaké nepříjemné situaci? Pokud ano, tak se zamyslete, jak takovým lidem asi je. Může se jednat o matku dětí, kteří ještě chodí na základku, mohli ji vyhodit po letech z práce, protože nemá vystudováno v oboru a ona nutně potřebovala nějakou práci, aby mohla udržet domácnost v chodu. Samozřejmě je to jen příklad, ale takových situací a lidí je několikset.
A pak jste tu vy, s vystudovaným peďákem, vystudovanou vývarkou a elektrotechnikou a někdo vám dává sežrat, že o nanovláknu víte hovno. Ještě chvilku mě pruď a udělám si z tebe elektrický rozvaděč, který si pomaluju jednorožcema s chapadly vedoucími do kabelů místo kopyt.

Ve výsledku se jako profík debilně usmíváte jako brigádník, který se vás v Mekáči ptá na okurku navíc a necháváte si líbit, jak s vámi dotyčný jedná, protože spokojený zákazník je přece to nejdůležitější ne. Aspoň podle vašich nadřízených. Ale to, že si necháváte neprávem srát na hlavu od někoho, kdo na to ani nemá právo, to je v pohodě.
Protože studujeme a učíme se hodnotám proto, abychom se sebou nechávali zametat.

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek od těch naštavých po ty "Proč já se vlastně rozčiluju." a ve výsledku si vždy řeknu "Proč to vlastně řešíš? Zítra tě čeká posledních 8 hodin v týhle práci a pak bude líp.".
A všechno to žbrblání přijde vniveč :D

Kupodivu mi ale dnes v práci bylo dobře. Ačkoliv to bylo hektické, přeplněné lidmi, povídáním, informacemi, otázkami a úkoly, cítila jsem se fajn. Vlastně cítím (až na to asi už desáté kýchnutí v řadě, které teď probíhá a prskám si na klávesnici).
Jen jsou tyhle dny v práci, kdy máme otevřeno až do večera, takové o ničem... Jakože kdyby se mě teď někdo zeptal "jaký jsi měla den?", asi by to bylo jen "Ehm, pracovní...". Ráno vstát, jít do práce, být v práci, jít domů a něco sepsat, než půjdu spát, abych zítra zase mohla vstát do práce aspoň trochu odpočatá.

Více méně, dnes ráno jsem sem dávala nové Motto, o kterém jsem přemýšlela celkem dlouho. A ve výsledku byl dnešní den přesně o něm. Takže lidi, chovejte se přirozeně, ne jako přirození.

S pozdravem, Nika

28/09

28. září 2018 v 21:09 | Nika |  Září
Intriky, přetvářky a faleš...
V takovém duchu se nesl dnešní den.
Nebo jsou prostě jen hloupé a znuděné svým vlastním životem. A já plná zloby a hněvu.
Ano, mluvím o mé, stále ještě současné, práci.
Člověka to celkem vyčerpá, taková desetihodinová směna po pořádném volnu, takže půjdu za chvíli spát. Ale jednu věc sem chci zaznamenat, která mi zase hnula žlučí.
Ve zkratce (protože já vždy mluvím stručně).
Měli jsme dnes mít původně do pěti, ale jelikož je svátek a nadcházející víkend, měli jsme samozřejmě do sedmi, jako instituce, kterou navštěvuje řada lidí. No, ale zapoměli přenastavit systémy a tak jeden ze sektorů se prostě vypl v pět hodin. V tu ránu začaly odcházet davy lidí s tím, že zřejmě zavíráme. Ta situace byla hloupá a trapná. A když přijdete dovnitř a první co vidíte je tma, tak je to blbý.
A tak jsem prostě zavola na vysílačku, jestli se o tom ví a že by se s tím mělo něco dělat, ačkoliv jsem měla na starost jiný sektor, tohle nebyla má starost, ale procházela jsem zrovna okolo a přímo přede mnou se ozývaly ty projevy o odchodu.
Protože nejde především o chod firmy a o dobrou vizitku aneb náš zákazník = náš pán, spokojený zákazník = dobře pro nás?
Podle naší vedoucí a jejích věrných poskoků zřejmě asi ne. Aneb skoro jsem dostala vynadáno, co se vůbec starám.
Bylo mi řečeno, že se o tom ví, "děkujeme" za zprávu, ale chtěly jsme, aby se ozval na vysílačku ten, kdo má na starost tenhle sektor.
Tak jsem se slušně omluvila, jako že "pardón, že se jak vy seru, do čeho nemám", ale vysvětlila jsem, jak se věci mají a jaká je situace.
Na to mi do vysílačky bylo řečeno, že to nebylo myšleno jako křivda, tak ať si to neberu zle.
Vůbec jsem tuhle větu nepochopila, protože jsem si to vůbec nebrala zle. Spíš pro mě bylo šokující, že místo, aby naší vedoucí šlo o chod firmy a rychle řešila takový problém, tak spíš za rohem čekala, až se ozvou patřičné osoby, aby je hned na to mohla zjebat, že se nevěnují svým povinnostem (jakože to měli oznámit hned, jak se to stalo... Ale nemohlo se tak stát, protože nebyli přítomni ve svém sektoru - nevím jestli po celý den, nebo zrovna v tu chvíli).
Takový člověk by neměl mít takovou pozici, pokud mu jde jen o to, vybíjet si zlost na jiných, bez důvodu, protože prostě můžu... Nebo ani ne si vybíjet, ale spíš dávat najevo, že já můžu a ty jsi póvl.
No, hned mám ve své mysli méně hněvu, když jsem se z toho vypsala, teď už můžu jít v klidu spát.

Dobrou, Nika.

Kam dál