Září 2018

29/09

29. září 2018 v 20:58 | Nika |  Září
Taky milujete ty chvilky, kdy vám cizí člověk dává vymáchat v něčem čumec jen proto, že má ten pocit, že může?
Já prostě nechápu, že když bez studu a pokání přiznám, že tohle není zrovna můj šálek kávy a obor (jsem vymletá jak káva), takže vím prostě to základní, s čím tu pracuju, máte pocit, že se mnou i tak můžete jednat, jako bych právě byla u zkoušení u tabule ve škole a je to na pětku. Ale my v té škole nejsme. Vy nic nevíte o mých znalostech, já nevím nic o vašich a taky kdybych se vás zeptala na něco, v čem zase vynikám já, nemuseli byste to nutně vědět. A mám snad potřebu to dělat a dávat vám najevo, že byste se nad sebou měli zamyslet? Ne.
Ano, já vím, že je o něčem jiném, když tu pracuji a obsluhuji ten stroj. Ale, mám vás s tím seznámit, což vlastně vždy splním (více méně i kdybych řekla "Tak tohle je stroj, který dělá to a to, protože to a to.") a když přiznám, že nejsem v tomhle oboru zběhlá, lidi, kteří ano, by mohli mít pochopení. Zvlášť, když se ještě jak blbec zeptám, zda jste o tom slyšeli, nebo o tom víte.
A nanovlákna opravdu nejsou můj obor. Na Technické univerzitě v Liberci jsem nikdy nestudovala (i kdyby, určitě by to nebyl obor Nanotechnologie) a obecně o nanovláknech jsem poprvé slyšela až zde, v mé práci, před dvěma roky. A ani za ty dva roky jsem tomuto tématu nepřišla na chuť, i když jsem si o tom něco četla, koukala na videa o výrobě, ne, prostě to je zrovna téma, které mě nezajímá. A klidně si to přiznám nahlas. A před cizím člověkem.
Nezlobte se, ale nikdo mě nemůže donutit se odborně zabývat věcí, která vám nic neříká. To je jak kdybyste se měli zabývat historií, památkami nebo zajímavostmi o městě jen proto, že tam jedete autem na letiště (blbý příklad, ale chápete ne?).
No, ve výsledku je to vlastně jedno. Je to cizí člověk, kterého pravděpodobně už nikdy nepotkám a potřeboval si jen, jak se tak říká, pomastit ego.
A já se mám asi cítit špatně, nebo co.
Což jsem se v jednu chvíli i cítila, ale ne proto, že bych se měla kát nebo tak něco, ale protože přicházelo ponížení. A to nenávidím. Zastávám ten názor, že člověk, který vás nezná a nic o vás neví, nemá tu pravomoc si tohle k vám dovolit.
Zamyslete se na tím, zda jste někdy něco takového udělali. Ať už se jen jednalo o prodavačku či uklizečku. Zachovali jste se k nim někdy s neúctou nebo jim dávali najevo, že vykonávají podřadnou práci narozdíl od vás? Nebo si to o nich jen pomysleli? Třeba při nějaké nepříjemné situaci? Pokud ano, tak se zamyslete, jak takovým lidem asi je. Může se jednat o matku dětí, kteří ještě chodí na základku, mohli ji vyhodit po letech z práce, protože nemá vystudováno v oboru a ona nutně potřebovala nějakou práci, aby mohla udržet domácnost v chodu. Samozřejmě je to jen příklad, ale takových situací a lidí je několikset.
A pak jste tu vy, s vystudovaným peďákem, vystudovanou vývarkou a elektrotechnikou a někdo vám dává sežrat, že o nanovláknu víte hovno. Ještě chvilku mě pruď a udělám si z tebe elektrický rozvaděč, který si pomaluju jednorožcema s chapadly vedoucími do kabelů místo kopyt.

Ve výsledku se jako profík debilně usmíváte jako brigádník, který se vás v Mekáči ptá na okurku navíc a necháváte si líbit, jak s vámi dotyčný jedná, protože spokojený zákazník je přece to nejdůležitější ne. Aspoň podle vašich nadřízených. Ale to, že si necháváte neprávem srát na hlavu od někoho, kdo na to ani nemá právo, to je v pohodě.
Protože studujeme a učíme se hodnotám proto, abychom se sebou nechávali zametat.

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek od těch naštavých po ty "Proč já se vlastně rozčiluju." a ve výsledku si vždy řeknu "Proč to vlastně řešíš? Zítra tě čeká posledních 8 hodin v týhle práci a pak bude líp.".
A všechno to žbrblání přijde vniveč :D

Kupodivu mi ale dnes v práci bylo dobře. Ačkoliv to bylo hektické, přeplněné lidmi, povídáním, informacemi, otázkami a úkoly, cítila jsem se fajn. Vlastně cítím (až na to asi už desáté kýchnutí v řadě, které teď probíhá a prskám si na klávesnici).
Jen jsou tyhle dny v práci, kdy máme otevřeno až do večera, takové o ničem... Jakože kdyby se mě teď někdo zeptal "jaký jsi měla den?", asi by to bylo jen "Ehm, pracovní...". Ráno vstát, jít do práce, být v práci, jít domů a něco sepsat, než půjdu spát, abych zítra zase mohla vstát do práce aspoň trochu odpočatá.

Více méně, dnes ráno jsem sem dávala nové Motto, o kterém jsem přemýšlela celkem dlouho. A ve výsledku byl dnešní den přesně o něm. Takže lidi, chovejte se přirozeně, ne jako přirození.

S pozdravem, Nika

28/09

28. září 2018 v 21:09 | Nika |  Září
Intriky, přetvářky a faleš...
V takovém duchu se nesl dnešní den.
Nebo jsou prostě jen hloupé a znuděné svým vlastním životem. A já plná zloby a hněvu.
Ano, mluvím o mé, stále ještě současné, práci.
Člověka to celkem vyčerpá, taková desetihodinová směna po pořádném volnu, takže půjdu za chvíli spát. Ale jednu věc sem chci zaznamenat, která mi zase hnula žlučí.
Ve zkratce (protože já vždy mluvím stručně).
Měli jsme dnes mít původně do pěti, ale jelikož je svátek a nadcházející víkend, měli jsme samozřejmě do sedmi, jako instituce, kterou navštěvuje řada lidí. No, ale zapoměli přenastavit systémy a tak jeden ze sektorů se prostě vypl v pět hodin. V tu ránu začaly odcházet davy lidí s tím, že zřejmě zavíráme. Ta situace byla hloupá a trapná. A když přijdete dovnitř a první co vidíte je tma, tak je to blbý.
A tak jsem prostě zavola na vysílačku, jestli se o tom ví a že by se s tím mělo něco dělat, ačkoliv jsem měla na starost jiný sektor, tohle nebyla má starost, ale procházela jsem zrovna okolo a přímo přede mnou se ozývaly ty projevy o odchodu.
Protože nejde především o chod firmy a o dobrou vizitku aneb náš zákazník = náš pán, spokojený zákazník = dobře pro nás?
Podle naší vedoucí a jejích věrných poskoků zřejmě asi ne. Aneb skoro jsem dostala vynadáno, co se vůbec starám.
Bylo mi řečeno, že se o tom ví, "děkujeme" za zprávu, ale chtěly jsme, aby se ozval na vysílačku ten, kdo má na starost tenhle sektor.
Tak jsem se slušně omluvila, jako že "pardón, že se jak vy seru, do čeho nemám", ale vysvětlila jsem, jak se věci mají a jaká je situace.
Na to mi do vysílačky bylo řečeno, že to nebylo myšleno jako křivda, tak ať si to neberu zle.
Vůbec jsem tuhle větu nepochopila, protože jsem si to vůbec nebrala zle. Spíš pro mě bylo šokující, že místo, aby naší vedoucí šlo o chod firmy a rychle řešila takový problém, tak spíš za rohem čekala, až se ozvou patřičné osoby, aby je hned na to mohla zjebat, že se nevěnují svým povinnostem (jakože to měli oznámit hned, jak se to stalo... Ale nemohlo se tak stát, protože nebyli přítomni ve svém sektoru - nevím jestli po celý den, nebo zrovna v tu chvíli).
Takový člověk by neměl mít takovou pozici, pokud mu jde jen o to, vybíjet si zlost na jiných, bez důvodu, protože prostě můžu... Nebo ani ne si vybíjet, ale spíš dávat najevo, že já můžu a ty jsi póvl.
No, hned mám ve své mysli méně hněvu, když jsem se z toho vypsala, teď už můžu jít v klidu spát.

Dobrou, Nika.

Den 27 aneb den první

27. září 2018 v 21:54 | Nika |  Září
První den, co začínám s tímhle deníkem, ale je dnes 27. září, takže...
Dnes se nic zláštního neudálo, co by se charakterizovalo jako zpráva dne. Jak by taky mohlo... Měla jsem volno a půl dne jsem strávila doma jak v noře. Občas přemýšlím nad tím, jestli sousedi nemají pocit, že tu nikdo nebydlí a ta kočka, co brečí za dveřmi nedostala najíst několik týdnů.
Den začal telefonátem z banky. Docela dobře jsem si pokecala, ale když teď nad tím přemýšlím, mám trochu vztek. Ale ne na toho člověka, který mi nabízel kreditní kartu - byl tak příjemný, že by stačilo dalších pět minut a zřídila bych si u něj klidně půjčku s měsíční splátkou vyšší než můj příjem. K 1. 10. mi končí má debetní karta a měli mi poslat novou. Ještě mě o tom museli informovat jak zprávou, tak mailem, že mi zasílají novou. Dnes je poslední pracovní den v měsíci (jak pro koho), takže pochybuji, že se u mě ve schránce zítra objeví karta nová. A oni mi volají, jestli si nechci zařídit kartu kreditní. Ach jo. Já vím, že ten člověk, co mi volal, o tomhle problému zřejmě nemá ani ponětí, ale měla jsem velké nutkání se ho na to sarkasticky zeptat.
No co, aspoň jsem si konečně domluvila schůzku s mou poradkyní. Né kvůli nedoručené kartě, ale kvůli spoustě jiným záležitostem.
No a když už jsem si hned po probuzení takhle pokecala - Což byl docela výkon, protože více méně tak první hodinu po probuzení nemluvím. Občas ze sebe vydám nějaké to slovo, ale nejsem schopna rozhorou na úrovni s člověkem z banky o produktu. - tak jsem tedy vstala a šla něco dělat.
Poslední volný den - "Let's do something"... Úklid, praní prádla, rutiny běžné domácnosti.
Následné zřizování blogu, zkrášlování té bestie, která se na mě dívala při pohledu do zrcadla a šup ven.
Vždy mě překvapí, že je venku tepleji, než u mě doma. Ačkoliv mi termostat hlásí, že tu mám 19,5°C, je tu jak v lednici, že mám na sobě svetr, deku a běžně vařící kafe je teď pro mě jako teplé pohlazení. A venku je údajně 15 a mně je teplo po prvních dvou minutách, co vylezu. Samozřejmě oblečená, jak když je venku mínus.
Tohle počasí je stejné jako na jaře. Když se podíváte ven z okna, nemůžete podle lidí posoudit, co si máte obléknout. Když vidíte člověka v tričku s krátkým rukávem, jak míjí jiného, který má na sobě péřovou bundu zaplou ke krku a čepici, jak si z toho máte vydedukovat, jak je venku?
Po většinu času jsem praktická žena, takže jsem se oblékla tak, že můj outfit počítal s oběma verzemi. Aneb rozeplou bundou nebo s bundou přehozenou přes ruku nemůžeš nic zkazit. U mě je malá výhoda (spíš nevýhoda), že jsem pořád zmrzlá (i v létě aneb na zahradě si ve vedrech vykračuju s teplýma ponožkama, beze srandy), takže i když se nabalím jak pumpa, nejsem pak jak cibule (protože cibule mají vrstvy - Zlobři mají vrstvy, cibule mají vrstvy, jsme jako cibule. :D).
Původní myšlenka byla zajít do Terannovy, protože moje sestra, potom jít posedět do kavárny, protože provozuji profeionální kavárenské povalečství a nakonec zajít do obchodu pro chleba.
Tak s tím chlebem to nevyšlo...
Prostě jsem seděla v kavárně, popíjela kávu, sepisovala články na blog, překládala mamince angličtinu (protože je učitelka, ale v angličtině se teprve dovzdělává, složité na vysvětlování) a přemýšlela nad další kapitolou na Wattpadu, až jsem zapomněla, že jsem chtěla jít ještě pro chleba.
Naštěstí kvůli tomu neumřu a svět se mi nezhroutí. Jen ráno, hned jak vstanu, budu muset zapnout troubu, aby se mi stihla nahřát a já si stihla upéct preclíky. Ano, preclíky. Vychytávka moderní ženy nakupující v Německu.
A toť celý můj dnešní den, smutný... Teda, když nad tím tak přemýšlím takhle, jak to píšu. Jinak mi přišel celkem v pohodě.
Co se týče té kavárny, tam trávím hodně času. (Stále nechápu, že si mě obsluha nepamatuje.) Dobře se tam pracuje a přemýšlí. Je tam skvělý výhled, prostředí, teplo, světlo a dobrá hudba. Ale hlavně tam chodím na mé oblíbené věci, ať už je to káva, limonáda, dort nebo sendvič.
Dřív jsem takhle chodila hodně do Bageterie (ani nevím, proč už tam nechodím), ale teď chodím vysedávat sem. A taky je to blíž ke mně domů :D
Zítra jdu do práce, po dlouhé době... Měla jsem teď spoustu volna a celkem jsem zlenivěla. A tam se mi nechce už z principu. Jak jsem předtím mluvila o sobě, tak se jedná o ty rádoby kamarády. A nikomu se nechce do práce, kde si připadáte nevítaní. Sice jsou to poslední tři dny, ale spousta hodin a co já vím, co se tam za tenhle měsíc dělo...
No, uvidíme...Prozatím pro dnešek končím s psaním, protože jsem došla do konečného bodu dnešního dne. Teď se jdu přesunout na Wattpad a jdu sepsat poznatky z kategorie "Tvůrčí psaní" a "Fantazie" v mé hlavě.

S pozdravem, Nika

...mně

27. září 2018 v 21:02 | Nika |  O...
Nechci vás nechávat v úplné nevědomosti o tom, kdo jsem, takže sem napíšu pár informací a vysvětlivek, které vám o mně něco prozradí, co se mé osoby týče (né, adresu, telefonní číslo ani kopie smluv sem dávat nebudu).

Článek je i pro ty z vás, kdo sem zavítáte třeba za půl roku, rok. Protože by měl být stále aktuální. Nehodlám sem psát nějaké věci, které by se mohly v blízké budoucnosti nějak měnit, tak uvidíme.

Jméno: Vědět nepotřebujete, stačí Nika

Věk: Ano, to je zrovna věc, která se každý rok kupodivu pravidelně mění a proto...
...datum narození: 1993 (Tak, a teď počítej.)

Kde mě můžeš potkat: V Liberci. Pocházím z mnohem (více mnohem) menšího města, ale už dva roky žiju tady. Nikdy jsem si nemyslela, že se přestěhuju a zrovna sem, ale teď si už nedokážu představit, že bych se měla vrátit. Tam, kde jsem vyrůstala to mám stále ráda, přeci jen je to v mém srdci stále domov, mám tam rodinu a znám to tam skoro tak dobře, jako sebe, ale tady to má pro mě své kouzlo. Nikdy jsem o sobě nesmýšlela jako o městské holce, neb z větších měst mám respekt a tak trochu i strach (život tu ubíhá jinak a jsou tu jiné věci). Ale co jsem se sem přestěhovala, spadl ze mě jeden z těch balvanů, které mě tížily. Cítím se svobodnější. Jsem svým vlastním pánem, mám tu svůj život, i když je krapet osamělý. A hlavně si můžu dojít pro chleba i v 7 večer...

Bydím sama s mou kočkou (tragické) v malém bytě. A tak to víceméně i zůstane, dokud jedna z nás neumře.

Ačkoliv mám spoustu přátel, ale jsem samotářská osoba. Mám ráda svůj klid, což je asi zřejmě i jedním z důvodů, proč jsem a budu sama. Nedávno jsem četla u babičky v Rytmu života (hroznej bulvární plátek), že být single je teď v módě a že se nejedná o osoby, které byste měli litovat. Zvolili si to sami - a to jsem já. Více méně před mým posledním přítelem jsem už říkala, že nikoho nechci, že je mi lépe samotné. No a pak do mého života přišel on... A po roce mi rozerval srdce na kusy (což dělá i ten půlrok po rozchodu) a já jsem se zařekla. Lidi se mi vysmívají, že to říká každá, a pak potkám někoho, s kým zas budu chtít být. Nevěří mí. Ale já sama sobě věřím. A jen sobě. A ačkoliv v mém podvědomí je malý strach ze samoty na stará kolena, teď to tak cítím. Vyhovuje mi to. Jsem neustále obklopena lidmi jako je rodina a přátelé, kteří tu pro mě jsou vždy. Ale také chápou, že mám ráda svůj klid, takže vědí, že až budu chtít, ozvu se. A proto jsem dost samotářská osoba.
Kdybych na sebe měla pohlédnout jako cizí osoba procházející kolem, soudila bych se titulem "Osamocená existence". Hlavně proto, že právě teď sedím ve své oblíbené kavárně už dvě hodiny a píšu na blog.
A to je také důvod, proč jsem ráda sama. Jsem pánem svého času a od rozchodu se zase naplno věnuji tomu, co mám ráda. A nechci se toho vzdát, protože to mě uklidňuje, pomáhá mi to utéct od stresu a problémů, kterým musím čelit.

A co moje osobnost? Niko, zkus se popsat ve zkratce, pár slovy...
Nedávno jsem si koupila takovou roztomilou knížečku o mém znamení. A i když na tyhle žvásty nedávám, po přečtení jsem si ujasnila spoustu věcí. Nepohlížela jsem na tu charakteristiku tak, že "Aha aha, takže taková je moje povaha." nebo "Promiň, to ze mě mluví moje znamení.". Ale pohlížela jsem na to tak, že... (eh, jak to vysvětlit...) Prostě a jednoduše vím, že něco dělám (mám nějaký zlozvyk) a najednou si to přečtu v knize, která všeobecně pojednává o mém znamení. Jasně, když je to jedna věc, ok, ale když si o tom přečtete celou knihu, je to jak kdyby nějaký psychiatr vydal knihu o vás. Trochu děsivé, ale na druhou stranu si říkám, že v tom aspoň nejsem sama (být tak nesnesitelnou osobou).

Jsem velmi přátelská.

A poslední dobou důvěřivá - Lidem obecně nevěřím, ale když se bavím s někým, s kým jde konverzace jako po másle, často ujedu a už se svěřuji - ať už to je o tom, na kolikátou si nastavuji budík nebo o rodinných chorobách. A to je důvod, proč se za poslední měsíc schovávám ve své ulitě a nebavím se s nikým kromě jedné kamarádky a rodiny. Protože jsem byla až moc důvěřivá k lidem, které jsem považovala za své kamarády. A oni se teď ke mně chovají hůře než k hadru.

Obětavá a nápomocná - člověk si připadá důležitě, když může někomu pomoct. A ráda obětuju svůj čas pro něco, co vím, že udělá někomu radost, třeba výroba dekorací na oslavu mé neteře, která mi zabrala měsíc.

Pečlivá - jsem puntičkář a jelikož jsem sebekritická, tak pokud to není podle mě dostatečně dobře udělané, ještě není konec. Bolí mě, když někdo nedělá svou práci jak má - nepříklad stříhání podle linií. A proto jsem...

...náročná. Na sebe i ostatní. Nemám vysoké nároky na vše. Těžko se to vysvětluje, jak a co, ale popsala bych se tak.

Pořádkumilovná. Moc ráda uklízím, což jsem na sobě vypozorovala, když jsem byla s mým posledním bývalým přítelem. Ten mě tak charakterizoval a od té doby to na sobě vidím. Pořád něco někde uklízím. Z kavárny nebo z restaurace bych neodešla, aniž bych si po sobě neuklidila, stejně tak na veřejných záchodcích. Ale přijdeš-li ke mně domů, zůstaneš stát v šoku. Doma jsem bordelář. Bydlím sama a nikomu tak můj bordel nepřekáží. Víte jak, inteligent se vyzná i v chaosu. Samozřejmě, když má ke mně někdo přijít, uklidím, jak nejlépe mohu. Koupelnu a kuchyň udržuji v čistotě, stejně tak jako zbytek bytu, ale všude se mi válí nějaké věci. Nadobí umyju až když mi dojdou lžičky (to je taky důvod, proč mám jen 4, aby mě to donutilo), prádlo vyperu až když mi chybí moje oblíbené tričko nebo kalhoty vypadají jako bych se válela na pískovišti a vysaju, když už si našlapávám kočky písek ze záchoda i v ložnici (kecám, vysávám až když se mi po cestě z ložnice do koupelny v obýváku kutálejí chuchvalce chlupů jak suché klestí na prérii). To je paradox, že.

Což mě vede k tomu, že až moc dávám na vzhled. Vím, že nejsem sexbomba odvedle s obličejem, který vytesali andělé, ale nebudu se zanedbávat kvůli tomu, že zrovna neoplývám haldou nápadníků a kamarádkami jako je moje sestra (ta oblíbená kráska sedící na baru, s koktejlovým brčkem ladně mezi zuby, s kabelkou MK, botičkama Tommy Hilfiger, značkovými hodinkami, perfektním makeupem a řasama dlouhýma jako já mám chlupy na rukách, v oblaku vůně od Huga). Nevylezu ven, aniž bych se stokrát nezkontrolovala v zrcadle. Vlasy musí sedět, obličej nesmí vypadat, jako bych se právě hrabala v záchodové míse a outfit musí být přijatelný. Nosím si, co chci, ale nesmí se mi to nikde zařezávat, čouhat, nesmí to být zmuchlané, zmačkané, smradlavé atd. chápem se. Zároveň to musí ladit. Pardon, ale kostkovaná košile s pruhovaným tílkem, maskáčovými kraťásky a puntíkovanýma ponožkama opravdu ne. A je mi jedno, že to jsou tvoje oblíbené věci. Prostě ne. Vlasů mám velmi málo a je problém je nějak upravit během jedné minuty. Závidím těm holkám, co ráno vstanou, prostě to pročísnou, hodí vlnu a jdou... nebo si udělají takový ten polodrdol nahoře a vypadají potom jako postava z Teletubbies. Prošla jsem si docela vážnou nemocí a skoro jsem přišla o vlasy (né, rakovinu jsem neměla). A tak mám přesně v těch místech, kde to mají děvčata vyčesané do toho drdolu, lysiny. Teď už je to spíš, že tam mám velmi řídké vlasy, ale učesat si to, lidi by si mysleli, že jsem plešatá. A to je důvod mých ranních procedur s vlasy. V noci si je prostě přeležím tak, že si vyležím přesně ta holá kolečka, a pak nejde učesat ani blbý culík, to by jeden brečel.
Samozřejmě mám kamarády, o kterých by se dalo říct, že nejsou zrovna hezcí či upravení. Protože ačkoliv u sebe hodně dávám na vzhled a kritizuju okolí, bavím se s lidmi kvůli tomu, jací jsou a ne jak vypadají.

Jsem velmi citlivá. Rozbrečí mě i smutné oči kocoura ze Shreka, natož pak smutná situace v mém životě. Dost si touhle vlastností ubližuju, ale taková už jsem. Člověk se mě lehko dotkne, ale po většinu času to na sobě nedávám znát. Jen nad tím pak dlouho přemýšlím.

Jsem upřímná. A nemám ráda lidi, kteří lžou. Nesnáším lidi, kteří mi lžou do očí a já to vím. Nemám ráda lži obecně. Nerada lžu, páč mi to po většinu času ani nejde. Ale být upřímná je těžké. Lidé moc upřímnost nesnesou, protože nechtějí slyšet negativní věci na jejich osobu. Ale kdo jinej to udělá, když ne já? Protože prostě mami, tohle si nekupuj, jsi v tom tlustá. A ona se urazí. Ale to chce, aby ji pak za zády kolegyně v práci pomlouvaly? Nebo chce opravdu vypadat dobře?

Znáte ten pocit, když napíšete obří článek, dáte uložit nebo zveřejnit a ono se to neudělá, protože prostě něco?
Tak mně se to stalo právě teď, po tom, co jsem tady sepsala svá veškerá negativa... Možná mi tím chtěl Bůh říct, že to nikdo stejně číst nebude, tak aby mi ukázal, jak to psaní bylo marný...
Už ani nevím, co všechno jsem sem napsala, vezmu to zkratkou.

Jsem cholerik. Tečka.
Impulzivní, negativní člověk, co musí mít vždy pravdu. Neodpouštím, nesnáším překvapení.
Největší negativum (pro vás všechny a pro můj život) - po většinu času o většině lidí si myslím, že jsou hloupí nebo idioti. Maminka mě za to neustále kárá. Ale tak to je. Neříkám o sobě, že jsem chytrá, protože ne vždy vše vím nebo to udělám dobře. Ale inteligentní jsem. A to hodně. Mám na to dokonce papír :D aneb byla jsem na testech inteligence (né takový ty půlhodinový kvízy, ale myslím ty velké u psychologa, co trvají půl dne). Rozdíl v tom všem je, že když s někým hovořím, nedávám to najevo. Nemám potřebu začínat konverzaci slovy "Mám vysoké IQ, gympl a vejšku" a končit ji "Myslím si, že jsi idiot". Nepatřím k lidem co se musí něčím chlubit. Nebo soudit na první pohled (děláme to každý, říká se tomu první dojem... Ale pak také záleží, jak velké procento prvnímu dojmu přisuzujeme a zda v tom setrváváme i nadále). A také to neprozrazuji, protože spousta lidí soudí hned. A když někomu řeknete, že číslo vašeho IQ je mnohem vyšší než průměr, a pak uděláte nějakou blbost, lidi vám to dávají sežrat mnohem více, než když řeknete, že jste postižený imbecil a uděláte tu samou blbost. Jestli mi rozumíte. Proto se také neustále podceňuji, protože je to snažší.
Ještě jsem tu psala něco o charakteru a souzení člověka, ale to už necháme být (třeba na další článek).

Prozatím tolik k mému já.
S pozdravem, Nika

...blogu - začátek

27. září 2018 v 17:58 | Nika |  O...
Ahoj,
já jsem Nika. Nejedná se o mé jméno (extistuje vůbec jméno Nika?), ale o jeho část. A teď přemýšlejte... Kolik jmen asi tak končí na "nika"? V každém případě, v tomhle je trochu záhady a také nechci prezentovat své psaní pod svým obyčejným jménem. Takové to, "Hele narazila jsem na skvělej blog, autorkou je Kačka." mě rozhodně neosloví. Né, že by Nika někoho oslovila, že :D
Jde o to, že jeden blog už mám. Psala jsem ho ve své pubertální dospívající době. Teď už ho jen udržuji, protože se jedná o mou minulost a mám ho ráda i přesto, že se jím nechlubím. Přece jen tam jsou mé pubertální výlevy, kterými se zrovna nepotřebuji chluvit, jaký pako jsem byla.
Ten blog ale nebyl na téma deníček. Byla to taková má osobní tvůrčí stránka. Vždy jsem moc ráda psala a na tomhle blogu jsem psala povídky a příběhy, fanfikce. A také tam mám svou přezdívku, protože se jednalo o kreativitu.
Ale tenhle blog bude prostě jen obyčený deník na jedné stránce, o obyčejné holce. A to chce něco reálného, než kdejakou Elis, Bublinu a Blackdot (i když tohle je zrovna dobrá přezdívka, když nad tím tak přemýšlím... A to jsem ji vymyslela zrovna teď za myšlenkového pochodu... No nic, popojedeme).

Dost často odbíhám od původní myšlenky, kterou jsem chtěla sdělit, což se bude stávat i zde, na to je nuzno poukázat. Přemýšlím o hodně věcech a to neustále (divím se, že se mi ještě nezavařil mozek). Což je asi také jeden z důvodů, proř tenhle blog.

Cože jsem to chtěla? (vtípek, i když částečně)

Teď už si většina z vás (Cože? Ty máš pocit, že jsem někdo jako vleze a ještě si bude číst tvoje pitomý vtípky?) říká, hahaha, to je ale trapný nebo bože, ona se snaží být vtipná. Nebo taky wtf, to jsou ale kecy.

Nevadí, pokud se ti to nelíbí, tak to nečti, nikdo ti to nevnucuje (narozdíl od pitomých reklam, které na tebe vyskakují snad i z kanálu).

Ale už dost. Původně měl tenhle článek být o mně, kdo jsem, co, proč a jak. Ale teď jsem to musela přepsat na soušasný název, protože už zase odbíhám a téma se více blíží k charakteristice blogu, než mě.

Takže tedy, proč zrovna tenhle blog, s tímhle "originálním" názvem a tímhle zaměřením?

Jak jsem již říkala (ehm, psala... Ale chápeme se... slovo říkala, másto psala asi budu psát často - fakt logika), jeden blog už mám a zaměřuje se na... (Bla bla bla, ne, nebudeš o něm už psát, my už to četli.) A teď chci něco nového. Ráda píšu, momentálně i nějaké ty povídky a fanfikce. Jen ne tady, ale na Wattpadu. Slyšeli jste o něm? Já jsem sto let za opicema, dověděla jsem se o něm letos na jaře (skoro v létě) a nejdřív jsem povídky jen četla. Ale pak jsem si řekla, proč je tam nezačít vkládat? V počítači mám rozepsaných takových povídek, že to ani není možný. Původní myšlenka byla rozjet znovu svůj starý blog, ale... No a tak vznikl můj Wattpad účet a nyní mě pronásledují otázky "Kdy vyjde další kapitola?" (nefandi si, napsal ti to jeden člověk, nejsi žádná spisovatelka...).
A já chci psát. Pořád a stále. Ale vy, kdo píšete a píšete něco, nad čím potřebujete přemýšlet, ať už je to nějaký příběh, seminárka nebo bakalářská práce, sami víte, jak to chodí. Jsou to povinnosti. Věci, které víte, že musíte udělat, musíte je dopsat. Někdo na vás spoléhá, máte nějaký závazek. Aspoň já to tak cítím. A já chci psát něco, kde bude jedno, jestli to napíšu a jestli to napíšu dnes nebo až příští týden nebo dokonce měsíc. Psaní takovéhle věci je naprosto nezávislé a vy nemusíte sedět nad klávesnicí a přemlouvat se.
Jistěže psaní příběhu ze své hlavy tohle úplně až tak nevyžaduje, ale najde se i taková chvíle, kdy zrovna nemáte čas nebo myšlenku a prostě to nejde (ti, kdo píší příběhy na pokračování mě určitě chápou).

A co jiného to je, než deníček, když si člověk zapisuje každý den nebo týden své myšlenky, poznatky, informace. Vždyť deníky nás provází už po staletí. Díky nim jsme měli možnost objevovat skryté věci a míst, nové poznatky, dozvídat se pravdu (ano mám ráda dobrodružné filmy).
Ale dnes? Když se řekne slovo deník, deníček, díky teen seriálům a filmům je to na úplně jiné úrovni. Když se řekne slovo deník, deníček, první, co mi vytane na mysli je seriál Upíří deníky (kdo je zhruba starý jako já, určitě ví, jaký fenomén to v té době znamenalo, dnes už je to jen přežitek z doby twilightu). A pokud se jedná o blog, představuju si pod tím ještě horší věci jako "Milý deníčku, dneska jsem zase potkala toho kluka." Anička, 14 let (nic proti Aničkám).
Samozřejmě jsou tu i dobré věci, jako Deník moderního fotra. U toho se člověk neuvěřitelně nasměje. Ale to už zase polemizujeme nad slovem deník. Měla jsem na mysli "Co tě napadne jako první, když se řekne slovo deník?" - Deník.cz hahaha.

Nó, trochu jsem se rozepsala více, než jsem chtěla a takhle to bude vypadat asi vždycky. Ale ať máte taky co číst. (O kom to mluvíš? Nikdo sem chodit nebude.)

A poslední poznámka na konec - Předem se omlouvám za všechny gramatické chyby, které se na tomto blogu objeví, protože nikdo není dokonalý, ani gramatický nácek jako já. A když si dosti viditelnou gramatickou chybu může dovolit i vystudovaný profesor Českého jazyka přímo na tabuli opisující nadpis z knihy, proč ne já. Tím se samozřejmě nechci obhajovat, ale říkám tím, že se to stává. Pokud jste někdo gramatický nácek jako já, po naleznutí takové chyby je dobré si přečíst například nějaké české komentáře na youtube nebo na instagramu a hned je vám lépe. Nebo spíš hůře, ale zapomenete na to 1% mých chyb tady :D

Už končím, jinak bych se zase rozepsala a nebralo by to konce.

S pozdravem Nika