29/09

29. září 2018 v 20:58 | Nika |  Září
Taky milujete ty chvilky, kdy vám cizí člověk dává vymáchat v něčem čumec jen proto, že má ten pocit, že může?
Já prostě nechápu, že když bez studu a pokání přiznám, že tohle není zrovna můj šálek kávy a obor (jsem vymletá jak káva), takže vím prostě to základní, s čím tu pracuju, máte pocit, že se mnou i tak můžete jednat, jako bych právě byla u zkoušení u tabule ve škole a je to na pětku. Ale my v té škole nejsme. Vy nic nevíte o mých znalostech, já nevím nic o vašich a taky kdybych se vás zeptala na něco, v čem zase vynikám já, nemuseli byste to nutně vědět. A mám snad potřebu to dělat a dávat vám najevo, že byste se nad sebou měli zamyslet? Ne.
Ano, já vím, že je o něčem jiném, když tu pracuji a obsluhuji ten stroj. Ale, mám vás s tím seznámit, což vlastně vždy splním (více méně i kdybych řekla "Tak tohle je stroj, který dělá to a to, protože to a to.") a když přiznám, že nejsem v tomhle oboru zběhlá, lidi, kteří ano, by mohli mít pochopení. Zvlášť, když se ještě jak blbec zeptám, zda jste o tom slyšeli, nebo o tom víte.
A nanovlákna opravdu nejsou můj obor. Na Technické univerzitě v Liberci jsem nikdy nestudovala (i kdyby, určitě by to nebyl obor Nanotechnologie) a obecně o nanovláknech jsem poprvé slyšela až zde, v mé práci, před dvěma roky. A ani za ty dva roky jsem tomuto tématu nepřišla na chuť, i když jsem si o tom něco četla, koukala na videa o výrobě, ne, prostě to je zrovna téma, které mě nezajímá. A klidně si to přiznám nahlas. A před cizím člověkem.
Nezlobte se, ale nikdo mě nemůže donutit se odborně zabývat věcí, která vám nic neříká. To je jak kdybyste se měli zabývat historií, památkami nebo zajímavostmi o městě jen proto, že tam jedete autem na letiště (blbý příklad, ale chápete ne?).
No, ve výsledku je to vlastně jedno. Je to cizí člověk, kterého pravděpodobně už nikdy nepotkám a potřeboval si jen, jak se tak říká, pomastit ego.
A já se mám asi cítit špatně, nebo co.
Což jsem se v jednu chvíli i cítila, ale ne proto, že bych se měla kát nebo tak něco, ale protože přicházelo ponížení. A to nenávidím. Zastávám ten názor, že člověk, který vás nezná a nic o vás neví, nemá tu pravomoc si tohle k vám dovolit.
Zamyslete se na tím, zda jste někdy něco takového udělali. Ať už se jen jednalo o prodavačku či uklizečku. Zachovali jste se k nim někdy s neúctou nebo jim dávali najevo, že vykonávají podřadnou práci narozdíl od vás? Nebo si to o nich jen pomysleli? Třeba při nějaké nepříjemné situaci? Pokud ano, tak se zamyslete, jak takovým lidem asi je. Může se jednat o matku dětí, kteří ještě chodí na základku, mohli ji vyhodit po letech z práce, protože nemá vystudováno v oboru a ona nutně potřebovala nějakou práci, aby mohla udržet domácnost v chodu. Samozřejmě je to jen příklad, ale takových situací a lidí je několikset.
A pak jste tu vy, s vystudovaným peďákem, vystudovanou vývarkou a elektrotechnikou a někdo vám dává sežrat, že o nanovláknu víte hovno. Ještě chvilku mě pruď a udělám si z tebe elektrický rozvaděč, který si pomaluju jednorožcema s chapadly vedoucími do kabelů místo kopyt.

Ve výsledku se jako profík debilně usmíváte jako brigádník, který se vás v Mekáči ptá na okurku navíc a necháváte si líbit, jak s vámi dotyčný jedná, protože spokojený zákazník je přece to nejdůležitější ne. Aspoň podle vašich nadřízených. Ale to, že si necháváte neprávem srát na hlavu od někoho, kdo na to ani nemá právo, to je v pohodě.
Protože studujeme a učíme se hodnotám proto, abychom se sebou nechávali zametat.

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek od těch naštavých po ty "Proč já se vlastně rozčiluju." a ve výsledku si vždy řeknu "Proč to vlastně řešíš? Zítra tě čeká posledních 8 hodin v týhle práci a pak bude líp.".
A všechno to žbrblání přijde vniveč :D

Kupodivu mi ale dnes v práci bylo dobře. Ačkoliv to bylo hektické, přeplněné lidmi, povídáním, informacemi, otázkami a úkoly, cítila jsem se fajn. Vlastně cítím (až na to asi už desáté kýchnutí v řadě, které teď probíhá a prskám si na klávesnici).
Jen jsou tyhle dny v práci, kdy máme otevřeno až do večera, takové o ničem... Jakože kdyby se mě teď někdo zeptal "jaký jsi měla den?", asi by to bylo jen "Ehm, pracovní...". Ráno vstát, jít do práce, být v práci, jít domů a něco sepsat, než půjdu spát, abych zítra zase mohla vstát do práce aspoň trochu odpočatá.

Více méně, dnes ráno jsem sem dávala nové Motto, o kterém jsem přemýšlela celkem dlouho. A ve výsledku byl dnešní den přesně o něm. Takže lidi, chovejte se přirozeně, ne jako přirození.

S pozdravem, Nika
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama