Říjen 2018

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

25. října 2018 v 16:02 | Nika |  Téma týdne
Často bloudím v myšlenkách a často se vracím do minulosti - ke vzpomínkám. Je spousta impulzů, proč se k nim vracím.
A po většinu času jsou to přesně ty maličkosti. Když se rozhlédnu kolem sebe, je spousta věcí, které mi připomenou nějakou vzpomínku, ať už je to hrnek kávy, tramvaj s takovou tou harmonikou nebo tahle stránka.

Dnes ráno jsem si vzala deník, založený v mé knihovně, který jsem tam schovávala dlouho a doufala, že se k němu nevrátím. Ale potřebovala jsem si přepsat zápisky ze včerejšího pracovního dne a zjistila jsem, že nevlastním ani jeden A5kový blok, který by nebyl z 90% popsaný. (Teď si i říkám, proč mám doma popsané bloky blbostma...)
Vzpomínám, když jsem ten deník kupovala. Chtěla jsem mít nějaký zápisník v hezkém přebalu, kde budu mít i hezké věci - před více jak rokem ty myšlenky a deník byly určené pro zapisování těch nejzamilovanějších slov, jaké se mi pomocí zpráv dostávaly.
Psala jsem do něho úhledným písmem, prokládala to kresbami a tématickými malůvkami, přidávala do něj vzpomínky...
Ten deník je zelené barvy, která je má nejoblíbenější, toho dokonalého odstínu, který když vidím, hned se cítím klidná. Na tom deníku je motiv lva - obecně miluji kočky (jako všechna zvířata, ale ony budou asi navždy v mém srdci na prvním místě) a jelikož jsem lev, tak to pro mě má velkou váhu.
Jedním slovem je ten deník přesně to pravé... Ale k věci.

Pokaždé, když jsem si toho deníku všimla mezi knihami, které mají většinou tmavý přebal, hned jsem začala vzpomínat. Vím přesně, co v něm je a nemusím do něho koukat...
Ale dnes ráno, když jsem ho otevřela, vše se ve mně zase pobudilo, všechny ty pitomý vzpomínky, všechna ta bolestivá slova, která ukončují to, k čemu byl původně deník koupen.
Když jsem četla ty naškrábané texty z letošního jara, kdy mi byla do srdce zasazena ona rána, nebyly to pro mě jen vzpomínky. Cítila jsem to... Cítila a bolelo to. Už ne tak moc, vlastně jen jako když se o něco udeříte, ale účinek to mělo stejný.
Naštěstí mě tlačil v tu danou chvíli čas, takže jsem tuto část spojila svorkou v jednu uzavřenou kapitolu, otočila deník z druhé strany a počala se zaznamenáváním svých poznámek.

Píseň... Předevčírem jsem na Spotify narazila písničku od Dua Lipa (pardon, neskloňuji, vypadá to napsané hůř, než když to vyslovíte nahlas), kterou má s korejskou skupinou BLACKPINK. Úplně mě to překvapilo, protože na tu skupinu jsem narazila před více jak dvěma roky hned při jejich počátku zrození a vůbec by mě nenapadlo, že budou mít někdy písničku s tak známou zpěvačkou. Obecně K-POP běžně lidi neposlouchají (vždyť to v rádiu nikdy neuslyšíte), tak mě to dost zarazilo. (Zase jsem moc výřečná a nevěnuji se původnímu tématu).
No a tím jsem začala být nostalgická, otevřela youtube a poslouchala písně od K-POPových skupin, které jsem kdysi poslouchala.
A tím přicházely vzpomínky - jak jsem na ty skupiny či jejich písně přišla - jaké vzpomínky se s nimi pojí.
A konkrétně s BLACKPINK se pojí mnoho skvělých, vtipných a intenzivních vzpomínek na léto 2016, které sdílím se svou mladší verzí (sestřenkou). Které jsem jí i dnes připomněla, abychom se tomu mohly společně zasmát.
A to vše jen díky jedné jediné písni v random playlistu na Spotify.

Co se týče věcí zmíněných hned ve čtvrté větě tohoto článku, pamatuji si, když jsem ochutnala své první kafe. Konkrétně se jednalo o latté s tím, že chci začít pít kávu jako dospělák a tohle je taková light verze a "určitě mi to bude chutnat" podle mé sestry. (Nevím, který impulz byl první pro pití dvojité porce espressa nebo hrnce americana.) Dopadlo to tak, že jsem z toho dostala astmatický záchvat a po tom jsem to, co se řadilo mezi kávy, neochutnala. Byla jsem ještě na střední a mívala jsem astma. Postupem času a let se to zmírnilo na takovou úroveň, že teď jsem vlastně "vyléčená"... Ale horké mléko není vhodné pro zahleněného člověka s inhalátorem.
Lattéčku jsem se vyhýbala až do loňského roku, kdy jsem poprvé zakusila perníkové latté z Costy (to je asi taky to jediné, co mi tam chutná).

Co se týče té kavárny, odkud tu kávu ve svém žaludku přechovávám a kde právě sedím (už dvě hodiny), tak do Crosscafe jsem poprvé zamířila v roce 2013, kdy mě tam zatáhla má kamarádka a spolužačka z vysoké školy. Doteď si tu návštěvu živě vybavuji, jako spoustu dalších. Ta kavárna mi moc chyběla po další roky mimo Hradec Králové, kde se nacházela, že jsem doslova tekla štěstím, když ji vybudovali zde v Liberci. Ať si říká kdo chce, co chce, je má nejoblíbenější a tak to i zůstane.

Co jsem myslela tou tramvají s harmonikou? Co já vím, jak se tyhle věci odborně nazývají (jestli vůbec nějak), pro mě to vždy byla a vždy bude harmonika. Je vlastně jedno, jestli se jedná o tram nebo bus, jde o tu věc, která umožňuje pohybovat se těmto dlouhým dopravním prostředkům jako by byly hadi.
Vždy, když to vidím, hned si vybavím své dětství - konkrétně každoroční jarní prázdniny strávené v Praze u dědy, jízdu hromadnou dopravou a handrkování se se sestrou, kdo bude stát v téhle části déle bez držení. Nevím, jestli jsme to měly jen my - burani z vesnice - ale byla to švanda. A o to víc jsem se musím smát, když vidím, jak tam teď někdo stojí, ono se to s ním otáčí a ten člověk je naprosto k tomuto mechanismu lhostejný, ba dokonce naštvaný, že se ani není jak pořádně držet, protože stále cestujete tam a zpět. Naposledy, když jsem jela hromadnou s touhle harmonikou, to bylo letos v létě a i když jsem stále měla co dělat, abych se udržela a bála se, že mi to snad sežere nohy, jak mě ostatní tlačili do těch záhybů, měla jsem také co dělat, abych se nerozesmála nahlas, protože to ve mně vyvolávalo přesně ty vzpomínky na dětství.

A jako poslední - tahle stránka, obecně blog. Vzpomínám si, přesně na den, když jsem si založila svůj první. Vlastně už si nepamatuji, jak jsem přišla na tu myšlenku, že si založím právě blog, ale chtěla jsem prostě někam sdílet své povídky, které jsem psala. Bylo to 7. ledna roku 2011 kdy jsem byla ještě pubertální pako, posedlá Final Fantasy, anime, Japonskem, kreslením a upíry. Původně jsem si blog založila kvůli jednomu konkrétnímu příběhu, který jsem měla rozepsaný a který se jevil celkem dobře - vlastně i teď se mi jeví jako celkem dobrý a to už je skoro osm let... Ten příběh jsem doteď nedopsala (jak vtipné), ale hlavně proto, že jsem ještě ten den začala s novým příběhem, věnovaným mně a mé nejlepší kamarádce na Final Fantasy téma, který měl tolik fanoušků a nabíral takových zvratů, že kapitol bylo celkem sto, plus epilog, plus jednorázové povídky věnované tomuto tématu aneb "Jak to bylo dál". Na ten blog mám spoustu vzpomínek a miluji je, proto je to také důvod, proč jsem se do letošního roku snažila blog vést, protože jsem nechtěla, aby mé dítě, které jsem stvořila, umřelo nadobro... Umřelo... A tak ho budu jen přechovávat, jako nečinnou stránku, kde je má minulost, za kterou se částečně stydím, jaké pako jsem byla, ale vzdát bych se jí přesto nechtěla.
To je také důvod, proč jsem si založila tenhle blog. Ano, povídky teď píšu na Wattpadu, ale chybí mi tohle... To nezávislé psaní s poznámkami a libovolnými komentáři. Chybí mi mít vlastní osobní stránku... Určitě jako blogeři víte, jaký je to pocit...

Na toto téma bych mohla pokračovat do álelůja, protože ve mně vyvolávají velké vzpomínky i ty sebemenší věci, kterých si normální lidský tvor ani nevšimne, které pro někoho neznamenají nic a pro někoho až příliš mnoho. Proto máme i každý nějaké návyky, protože jsou tu věci, které v nás vyvolávají vzpomínky takové, které přecházejí v silné emoce, a pak na ně taky tak reagujeme...
(To proto nesnáším koprovku, smaženou cibulku nebo řízení autem za tmy...)

Pochlubte se vy, jaké bizarní maličkosti vám vyvolávají vzpomínky :)
S pozdravem, Nika.

25/10

25. října 2018 v 14:56 | Nika |  Říjen
Konec října se blíží, venku je mizerné počasí, já stále nemám práci - může být "lépe"?

Včera jsem poprvé byla na praxi v budoucí práci... Asi...
Přišlo mi to celkem v pohodě, odnesla jsem si odtamtud dostatek poznámek, celkem i dobrý pocit a dokonce i pochvalu od kolegyně.

A dnes? Dnes jsem od rána měla pocit, že bude den Debil, jak se tak říká, už od rána, co jsem vstala. Znáte to, takový ten divný pocit, ale nevíte proč.

No... Momentálně sedím ve své oblíbené kavárně, tak doufám, že dnes už nic špatného nepřijde... Vlastně ono to nebylo ani tak špatné, jako spíš potupné a cítila jsem se fakt jak blbec.

Praxi jsem měla domluvenou na středu, čtvrtek a sobotu, protože v pátek musím na pracák a v neděli je zavřeno. Včera jsem se domlouvala, jestli bych nemohla přijít i v pátek, protože tam bude ta kolegyně, která mě zaučovala včera s tím, že přijdu ospoledne, jelikož musím na ten úřad. A co s dneškem? Ještě jsem se na to extra ptala, jestli mám přijít nebo ne - že ano, že klidně můžu, ale ona tam nebude, že se aspoň podívám, jak pracuje druhá kolegyně.

Tak říkám, dnes, až tam pojedu, tak se ještě ráno optám šéfa na pár otázek, které mi byly nejasné nebo nezazněly - ono přece jen komunikace v němčině na vysoké úrovni o důležitých pracovních formalitách není zrovna nejlehčí.

Zaprvé nechápal, proč jsem dnes přijela, když včera do telefonu říkal, že dnes nemusím, když jdu zítra... Takže aha, moje domněnky ráno o tom, že se mi nikam nechce a proč tam jedu, byly správné.

Zadruhé hned při příchodu jsem ze sebe udělala debila.

A zatřetí ohledně mých otázek mám dojem, že si o mně myslí, že jsem fakt idiot... Nechápu, když vám člověk řekne, že kdykoliv se můžete zeptat na cokoliv, co vám bude nejasné a tak, a vy se opravdu zeptáte, protože si nejste jisti byť jen ohledně hodinové mzdy (jednou mluvil o té, podruhé o tamté a v inzerátu je něco jiného...), že na vás potom kouká naštvaně s větou "Vždyť jsem to už minule říkal!"...

Jasně říkal, nejsem debil, ale prostě jsem nezaznamenala přesnou mzdu mířenou konkrétně na mě... Přeci by měl být rád, že mám zájem a ptám se, i kdybych se sakra ptala dokola... Sám i ví, že moje němčina není na úrovni experta, tak... No asi nemá smysl to nějak pitvat, prostě mě to jen naštvalo.

Znáte to, u jednoho máte pocit, že vše je oukej a u druhého máte pocit, že vše, co děláte, je špatně.

A to jsem ještě k začátku tohoto týdne měla dojem, že ta práce bude a bude fajn... Teď už ten pocit nemám a nejraději bych šla pracovat do toho Lidlu, co mi nabídli a mám se rozmyslet.

A ještě si nejradši nafackovala, že jsem odeslala reakci na mail, že o mě mají z Žitavského kauflandu zájem, že se nedostavím, protože už jsem přijala jinou nabídku.
Chci jim teď napsat, že bych ráda na ten pohovor přišla, ale jestli to nebude hloupé...

Takové to "Omlouvám se, chybný mail, ráda bych přišla na pohovor, nehodilo se mi to ten den"... Nebo "Omlouvám se, mám zájem o vaši nabídku, tamta nabídka je pasé"...

To by snad bylo jednodušší jim napsat "Ahoj, tady Nika... Jo jo přesně ten debil, co na vás hodil bobek. Udělali jste někdy špatné rozhodnutí a pak toho litovali? Hahaha teď se mi to stalo a to znamená, že bych ráda přijala vaši nabídku a dostavila se na pohovor jestli je to ještě možné."

Vlastně, když to teď píšu sem, nepřijde mi to až tak pitomé. Pravdivé...

...

Dnes ráno jsem otevřela zápisník, který jsem už nikdy nechtěla otevřít, páč tam jsou věci, kterým se chci vyhnout (pitomý zapsaný vzpomínky)... A úplně jsem zapomněla, že jsem si tam poznamenala důležité věci z knihy Tajemství od Rhondy B.

Hrozně mě rozesmálo, že tam mám i poznamenané "Být stále pozitivní" s poznámkami o tom, že to ze začátku bude těžké, ale že když si zachovám pozitivní mysl, ty negativní věci se mi pak vyhnou...

Rozesmálo mě to proto, že já sama jsem hodně negativní člověk a už se mi tolikrát stalo, že když jsem začala být pozitivní, ta negativa se mi vrátila v dvakrát takové míře a srazila mě zpátky na nulu, že to bolelo. Bolelo a přicházely deprese a pocit zbytečnosti.

No a to se mi stalo teď... Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a ještě se z ničeho neradovat, protože stále jsem na pracáku, chodím teď do práce a vše je vlastně zadarmo... Ale po tom včerejšku jsem měla opravdu pozitivní pocit, že mi bylo odpoledne vše jedno a bylo mi báječně.

A dnes? Dnes mám náladu horší než to počasí venku.
Jak bylo v jednom filmu - Na otázku, jak se máš, neodpovídej "dobře", protože to lidé čekají a považují to za ukončené, dál se tě už na nic neptají. Ale když řekneš, že se máš jako den na pláži nebo naopak jako splasklý balón, lidi to zaujme a hned se začnou zajímat o tvou odpověď - začnou se zajímat o tebe.

Já jsem dnes splasklý balón...

A to ještě zítra musím na ten pracák, kde mi bylo sděleno, že pokud si do téhle doby nenajdu práci, převelí mě do Liberce, protože chci pracovat v Liberci a okolí a ne ve výběžku... A jak na tom jsem? Nemám stále práci...
Mám donést nájemní smlouvu, jako důkaz, že opravdu bydlím v Liberci a víte, co je vtípný? Že ji vlastně nemám. Mám tu první původní, která byla do konce září s dodatkem, že se automaticky prodlužuje, pokud nepodám výpověď, neodejdu atd. Nj, ale pro úřad je potřeba opravdu nový dokument, s podpisy a daty o tom, že stále současně přebývám na této adrese, obecně v Liberci.
A smlouva bude až příští týden... To jsem to dopracovala. Takže tadá, zítra budu znovu za debila...

Doufám, že vy máte lepší týden než já.
S pozdravem, Nika

19/10

19. října 2018 v 15:03 | Nika |  Říjen
Včera večer jsem psala o tom, že se bojím dnešního rána :D
Výsledek je takový, že se mi ozvala hned zrána kamarádka, která se mi snaží vyřídit práci u ní v práci, že šéf s tím souhlasí a že jí můžu poslat životopis. Naštěstí jsem byla tak nějak napůl vzhůru, tak jsem po cinknutí vzala telefon, odepsala a šla jí poslat životopis, ať nad tím nemusím přemýšlet a tato věc je vyřízená.
Moje kočina, jakmile zaslechla, že moje deka šustí víc než při spánku, mi hned skočla do náruče za intenzivního vrnění, takže bylo jasné, že musím vstát a dát jí snídani, aby mě potom neotravovala další dvě hodiny a nevymýšlela aktivity, kterými by mě vyhnala nadobro z postele.
Poté jsem si šla ještě lehnout, abych mohla dospat, přeci jen bylo po sedmé ráno a tak vstávám jen když musím povinně.
Usnula jsem asi tvrdě, protože jsem neslyšela, že by mi prišel mail, na který čekám už třetí den.
Ozvali se mi z Německa, že mají zájem a jestli se můžu dostavit v pondělí k dalšímu pohovoru. Jupííí.
To už jsem zvesela vstala, odepsala na mail a šla provést ranní rutinu. (V mém případě spíš dopolední.)
Naobědvala jsem se a šla do své oblíbené kavárny, jak jsem měla v plánu.

Pátek, jedna odpoledne a kavárna narvaná k prasknutí. Docela jsem zírala, protože jsem čekala, že v jednu odpoledne tu ještě nebudou studenti zabírající víc míst, než by měli.

Ale než jsem se ve frontě dostala na řadu, uvolnil se stůl a já si tu doteď v poklidu sedím.

Potkala jsem tu přátele, které jsem velmi dlouho neviděla a potkala jsem tu známou - bývalou masérku rodičů :D se kteoru jsme si tedy sedly společně, potykaly si a poklábosily o životě v Liberci, který je pro ni nový.

Bylo to moc fajn posezení.

Poté odešla a já si otevřela notebook a šla vyřizovat resty. A koukám, přišel mi další mail - další pracovní nabídka v Německu. Wow...

Takže já se tu skoro tři týdny utápím v depresi a najednou nevím, co mám dělat dřív.

V pondělí jdu na druhý pohovor, měli by se mi ozvat z Lidlu a musím poslat okamžitě po pohovoru mail (odpověď) na tuto nabídku, jestli se v úterý dostavím nebo nedostavím na pohovor, podle toho jak v pondělí dopadnu.

Myslím si, že opravdu, když už nemůže být hůř, tak už může být pouze lépe...

Nechci to ale samozřejmě zakřiknout, a tak si jdu užít krásné páteční odpoledne s druhou kávou a mým oblíbeným dortem, i když počasí není už tak příznivé, jako za poslední týden.

S pozdravem a přáním hezkého odpoledne,
Nika

18/10

18. října 2018 v 20:38 | Nika |  Říjen
Tak jsem zase tady, po pár dílech Sexu ve městě, emailech a se zbytkem Nutelly v ruce.

Za poslední dny jsem toho měla tolik co napsat, ale prostě jsem nemohla.

Byla spousta věcí, které bylo potřeba udělat, spousta aktivit, které jsem měla naplánované, a pak tu byla i ta věc zvaná depka.

Naposledy jsem sem psala v pátek, vlastně před týdnem dalo by se říct a to jsem původně tuhle věc zvanou Deník chtěla psát každý den, nebo nejméně obden... No tak jsem se zase předvědčila o tom, že co se mých volnoaktivit týče, nikdy neudělám to, co jsem si v hlavě usmyslela. Původně jsem chtěla napsat, že nikdy neudělám to, co řeknu, ale vzpomněla jsem si, že přesně něco takového jsem řekla mému bývalému příteli do očí. Trochu se ho to dotklo (hodně), ale ve výsledku uznal, že mám pravdu a ten poznatek si napsal na svou zeď vzkazů - takže pokud to tam ještě má, jsem tam jako ta, co řekla tuhle větu... Jako ta vzpomínka na tuhle věc... Smutné...

(Proč se tím vůbec zabývám, o tomhle jsem psát nechtěla...)

No k věci.

Od minulého pátečního slunného dne stráveného na "pláži" jsem měla o čem psát. V sobotu jsem na tomto místě trávila čas taky, přesně jak jsem řekla.

Byl to krásný den, i když ten vítr, co foukal, byl hodně nepříjemný.

U přehrady byla spousta lidí různého věku s různými víkendovými aktivitami, ale co mě nejvíce nadchlo, byly děti poustějící draky. Počasí tomu přálo a já se vrátila do svých dětských let, kdy jsem sama stála ve větru ve snaze ukočírovat tu divnou věc z fólie a tyček, která byla na druhém konci toho provazu.

Děti křičely a dělaly dost kraválu, aby se jeden nemohl soustředit na čtení knihy. To mi ale nevadilo. To, co mi vadilo, byly ty matky dětí, které na ně ustavičně křičely. Což mě přivádí na dnešní vzpomínky, kdy jsem potkala nejednu matku s malým dítětem, které ještě ani rozumu nepobralo a ona na něho křičela. Říkám si, v jakém světě zloby to žijeme. Bylo to tak i za mého dětství? Já sama to nemohu posoudit, protože já byla to dítě, na které by se mělo křičet a člověk se snaží ty špatné vzpomínky vytěsnit, ale kdykoliv o tom mluvím s maminkou, tvrdí, že my jsme byly vychované a uměly jsme se na veřejnosti chovat.

Ale ono to vlastně není ani tak o té výchově a chování dětí, ale o tom chování matek k dětem. Já prostě nechápu, když to dítě je na pláži, kde není kam jinam jít, než přes jeho matku po schodech nahoru, proč na něj musí neustále křičet a být hysterická "Pojď sem" a "Nechoď tam", "Tys mě neslyšel, co jsem ti říkala?! Říkala jsem ti, že tam nebudeš chodit!", jakoby snad měla docílit toho, aby tam to dítě nechodilo, když tam šly i ty další děti a úplně v pohodě si tam (ty dva metry opodál) ty draky pouštějí.

Nebo co vedlo tu dnešní mladou maminku k tomu, aby své zhruba tak tříleté (ani ne, když vezmu v potaz moji neteř) udeřila do hlavy se slovy "Podívej se na sebe, to bylo čisté oblečení!". Více méně se jednalo o to, že se zastavili na rohu ulice, kde bohužel nerostla tráva, byla tam suchá hlína a to dítě využilo situace a šlo tam (nevím za jakého účelu), zakoplo a doslova se vyválelo v tom hnědém prachu. Protože tyhle děti ještě nemají takový balanc, co si budeme povídat, já taky čas od času zakopnu o svou vlastní nohu uprostřed basketbalového hřiště.
A ta maminka holčičku zvedla ze země, vrazila jí nemalého lepáka a spražila ji těmito slovy. Kde to jsme proboha? Jak můžeš udeřit - ještě ke všemu takhle malé - dítě do hlavy?! Dej mu na prdel nebo přes ruce, ale né do hlavy... A proč to vůbec děláš? Proč mu takhle nadáváš? To dítě zaprvé ani za to nemohlo a zadruhé z toho stejně nemá rozum. Co pro dítě ve věku dva až tři roky asi znamená slovní spojení jako "čisté oblečení"? Nic, milá maminko...

Ale to jsem zase odběhla od tématu. Chtěla jsem říct, že mě na té pláži štvalo tohle. Ne ty pokřikující děti, ale ty hysterické maminky.
Později jsem to naštěstí už dokázala vytěsnit a nevnímala to. Ale to by nebyl zákon schválnosti, aby mi mou poklidnou sobotu nemohlo narušit něco jiného že.

Na pláž přišla skupinka dam kolem čtyřicítky (určitě soudě podle mé maminky) se svými dětmi a "kámošky" se rozhodly, že si zde na chvíli sednou a užijí si stejně jako já krásné slunné soboty u vody. Oukej, v pořádku dámy, posaďte se. A rovnou za mě a začněte klábosit o tom, jak to je v práci na hovno. Protože těch pět lidí na pláži zabírá tolik prostoru, že nebylo kam si sednout, že?!
To byste museli do něčeho kopnout.
Věřte mi, že snesu hodně a vychování mě vždy zabrzdí od toho, co bych nejradši udělala, ale kdyby se po té necelé hodince, co tam seděly, nezvedly a neodešly, asi bych jim už něco řekla.
Něco ve stylu "Omlouvám se, že ruším vaše "poklidné rozjímání u vody", ale já si čtu a pláž je skoro prázdná, tak kdybyste se laskavě přesunuly byť jen o metr dál ode mě, byla bych vám vděčná". Protože si sedly opravdu za mě! Jak kdybychom byly v autobuse či co.
A nebo mi prostě vadí věci, které spoustě lidem přijdou normální.
Hold nesnáším lidi, mám ráda svůj klid a můj osobní prostor, který je široký na metr, je prostě osobní prostor. Narušíš ho bez pozvání a je zle.

No, jak jsem se zmínila, dámy nakonec odešly, takže jsem si mohla dočíst už v klidu knihu. Bohužel, kousek ode mě - dost velký kousek, nutno podotknout, takže no problem bro - si sedl mladý pár a zapálil si (jak to vy huliči nazýváte?) špeka/brko/jointa. Po větru...
Jeden z důvodů, proč jsem tohle ještě nikdy nezkusila je ten odporný zápach. Když to ucítím, chce se mi hned vzracet. Takový odporný puch. Je to stejný reflex jako když cítíte zvratky. Tak já to mám s tímhle.
Tak si dokážete představit, co to se mnou udělalo. To už jsem myslela, že vybouchnu.
Když jsem potlačila nával slin, otočila jsem se zády, zmírnila to utrpení a počkala, až to vykouří. Zbývaly mi tři stránky a opravdu se mi nechtělo zvedat. Proč bych se měla zvednout a odejít? To oni tam neměli co hulit ve čtyři odpoledne před lidmi. Zaprvé je to nelegální a zadruhé kde to jsme, že jsou lidi takhle bezohlední, aby si mysleli, že smí hulit na veřejném místě, kde se nachází rodiny s dětmi, starší lidé?
Když nad tím tak přemýšlím, chci se asi zastřelit, protože v takovémto světě nechci žít...

Taková byla prakticky celá má sobota, až na večerní sepisování emailů v němčině, které mě pěkně naprudily.

V neděli jsem měla v plánu jít také na přehradu, ale napsala mi kamarádka, jestli bychom nezašly na kávu a nakopala tak moje původní plány do řiti.

V pondělí jsem jela k rodičům, protože si to úřady žádaly a hodlala jsem u nich přespat, abych si s nimi pohovořila a nemusela na otočku jet zase zpět.

A přišel mi mail z Německa, zda bych se v úterý mohla dostavit na pohovor, takže mě to celkem překvapilo a bylo jasné, že u našich budu spát, protože se mi nevyplatilo jet domů a druhý den zase na půl cesty zpět. Jenže jsem sebou neměla sbalené žádné oblečení hodné pohovoru, takže to vypadalo, že budu muset přeci jen odjet. Tak jsem se překonala a zavolala sestře, jestli by mi něco nepůjčila.
A tak jsem u našich spala s tím, že jsem s nimi stejně pořádně nedala řeč, protože jsem celý večer strávila v dolním patře u tety.

V úterý jsem tedy jela na pohovor, který dopadl lépe, než jsem čekala, ale po zakončení stylem "Kdybych Vám zítra zavolal, byla byste ochotná ve čtvrtek přijet?" se nikdo neozval... Já vím, že nikde nebylo řečeno, že se stoprocentně ve středu ozvou, ale... No uvidíme, ale moje nadšení kleslo stejně rychle, jak rychle přišlo.

Středa byla v duchu sedím doma a utápím se ve své depresi. Nebyla jsem schopná si ani udělat něco k jídlu, zvednout tu svoji deprimovanou prdel a jít ven do hezkého počasí...
Vysvobodil mě z toho můj bývalý spolužák a kamarád, se kterým jsem se přes dva roky neviděla. Jestli mám čas a večer někam nezajdeme. Souhlasila jsem, i když se mi nikam nechtělo, páč jsem byla v teplákovém bezpodprsenkovém módu. Ale řekla jsem si - Bůh ti dává najevo, že je čas skončit s depkama a koukej se sebou něco dělat. Tak jsem zvedla prdel a šla jsem ven.

A když jsem přišla po skvělém večeru plném humoru domů, zase jsem spadla do své Morous nálady. Páč mi vše včetně vlasů smrdělo jídlem. To tak nesnáším!!
Člověk jde do drahé restaurace s načichne. Hnus. Oblečení šlo hned do špinavého prádla, protože co s ním. Bohužel na mytí vlasů nebyl čas a ani prostor (tohle je přesně plánovaný rituál). A kabát - kabát, který nosím denně - smrděl na poblití. Dokonce i dnes dopoledne, když jsem si ho brala na sebe. A co s tímhle má člověk udělat? To nejde jen tak hodit do pračky, vyprat a modlit se, aby to za noc uschlo.
Dnes mi nezbývalo nic jiného, než kabát ovonit intenzitou zvanou ruská kurva a doufat, že spojením čerstvého vzduchu a pořádného větru vyčichne smrad a voňavka nebude tak intenzivní. Myslím, že plán vyšel, při nejhorším jsem byla za smradlavou kurvu z nonstopáče, no a co... (Bože, zabijte mě.)

Dnes jsem šla na další pohovor...
Víte, co nesnáším? Když jdete na pohovor s dalšími lidmi, jak kdybyste šli na nějaké setkání třetího druhu nebo na konferenci. Nechce se mi před tím druhým cizím člověkem, kterého snad už ani v životě nepotkám vykládat svůj osobní život...
Zadruhé: Leklá ryba... Nevím, jestli to takhle ještě někdo nazývá, ale to je to, když se setkáte s tou osobou, se kterou máte mít pohovor - v tomto případě zástupce hlavního manažera - potřesete si s ním rukou a je to takový ten napůl stisk, jako by se vás ten člověk ani nechtěl dotknout a vlastně nevěděl nic o formálním zdravení. Leklá ryba...
Tihle lidé mi už tímto gestem říkají, že nejsou ambiciózní, takoví ti "lídři", že s nimi ani nebude zrovna odvázané povídání a absolutně jsem neměla potuchy, jak se takový člověk mohl vypracovat na tu pozici, na které momentálně je.
No, na lidi mám čuch, ten pohovor byl katastrofa. Možná, kdybychom tam byli sami, tak bych se rozpovídala více o svém "soukromí", ale i tak... Odcházela jsem odtamtud s divným pocitem, takže nečekám, že se mi ozvou s pozitivní zprávou, ale kdo ví, co začátek nového týdne přinese.

Zítra je konečně takový ten oddychový volno den a já se rozhodla jít na celý den do kavárny. Já vím, že bych neměla utrácet, ale říkám si, že mě 150 kč projednou nezabije. Dostanu z práce ještě stravenky a o víkendu budu živena mými stvořiteli.

Jediná věc, které se už teď děsím, protože jsem od přírody stresař a dělám si hlavu i z věcí, které ani přijít nemusí, je ten fakt, že mě hned zrána někdo vzbudí - kafe nekafe, den budu mít nasranej i na mém "čilovém" místě...

Vypsala jsem se víc, než jsem původně zamýšlela (přeci jen za ten týden toho bylo dost), ale aspoň to mám vše černé na bílém.
A to jsem se ani nevrhla na téma "Jdu po ulici a lidé neuhýbají".

Přeji pěkný pátek, s pozdravem,
Nika.

12/10

12. října 2018 v 22:16 | Nika |  Říjen
Pátek večer, tak co jiného, než být doma a nevědět coby.

Pomalu a jistě se dostávám do fáze, kdy začínám být znuděná vlastním životem, činností. Vším...

Nebaví mě nic. Naprosto nic. Chvilku dělám to, pak zas to. Říkám si, tohle mě nebaví, jdu dělat to, co mě baví, mám přece tolik možností a činností. Popravdě, jsem líná, nic se mi nechce. Ani to psaní, které zbožňuju, se mi nechce provozovat. Najela jsem na psací vlnu, mám tolik fantazie, slovo od slova, ale prostě jsem už líná u toho sedět.

Za posledních pár dní jsem toho napsala tolik, co naposledy v roce 2011, kdy jsem si zřídila svůj první blog a měla své první čtenáře, do kterých se řadila i má nejlepší kamarádka, která četla rukopisy o hodinách dějepisu, občanské výchovy a vlastně kdykoliv to šlo.

Říkám si, máš takového volna, jsi nezávislá mladá žena žijící ve městě, tak můžeš cokoliv... A já jsem jak rozvedená žena po čtyřicítce, co vstává ráno do práce (nic proti rozvedeným ženám, ženám po čtyřicítce a ták)... Oukej...

No a tak jsem udělala něco netradičního a šla jsem si stáhnout nějakou hru. Chtěla jsem minigolf - našla jsem ten perfektní, co má i skvělou grafiku, ale jaksi nefunguje... Není to můj problém, je to problém hry, podle recenzí. Takže jsem ji zase úspěšně odinstalovala a přešla mě chuť hledat hru další.

Už ani ty seriály mě nebaví a navíc to podporuje profesionální gaučink s Nutellou v ruce... To nedělá dobře mýmu zdraví. Vlastně jídlo je to jediné, co mě ještě baví. Ale copak si teď v mé situaci můžu dovolit vyžrat lednici?! NE!

(To jsou problémy, Boha jeho... Ta ženská je úplně marná, už ji utraťte...)

Nó, tak jsem se nakonec zmohla na to, že jsem vlezla do zakázaného území - složka s názvem Hudba... A udělala si nový playlist, který bych definovala asi jako "Ženská po rozchodu, při menstruaci, s kýblem zmrzliny v ruce koukajíc na romantický film". Celá já... Až na tu zmrzlinu, páč bod zmíněný výše.

A při tomhle playlistu jsem si řekla, že se OPRAVDU pustím zase do psaní... A skončila tady... Myslela jsem tu záložku vedle s názvem Wattpad, ale tam se taky dopracuju, až bude mít moje dušička pokoj, že se zase vyplakala do deníčku (hahaha).

Né, teď trochu pozitivněji. Je jedna věc, která mě v posledních dnech těší (vlastně dvě, když to tak vezmu) a na tu se těším i zítra. Včera jsem si řekla, že nebudu přece zalezlá doma, když je venku hezky a nebudu podporovat to, čemu jsem byla nucena v práci - koukání z okna, jak si lidé užívají sluníčka a já musím být zalezlá v kobce...

Takže jsem šla ven, přesněji na procházku na přehradu, kde jsem naposledy byla při padání Perseidů a to bylo v noci, když už bylo chladno. Naposledy jsem byla na přehradě za pěkného počasí ve dne zřejmě v květnu, co si tak pamatuju (možná v červnu) a nedopadlo to dobře. Nemám na to dobré vzpomínky a někteří lidé mi to musí stále připomínat. Ale o tom řeč není.

Řeč je o tom, že ačkoliv je na přehradě dvakrát tak méně vody, než normálně, vypadá to tam nádherně. A v říjnovém slunečném počasí úplně dokonale.

Včera jsem si posedala na lavičku a asi tak hodinu si tam čmárala do skicáku, což je činnost, kterou jsem si poslední dobou moc oblíbila, ale doma se mi ji provozovat nechce. Chce to prostě příjemné místo, které přímo žádá po téhle činnosti.

Dnes mne napadlo zajít do knihovny, protože jsem se rozhodla, že si půjdu zase někam sednout a to s knihou. V ruce jsem držela román, který mám doma už velmi dlouho a ještě jsem ho nečetla. Ale vzpomněla jsem si, že mám vlastně kartičku do knihovny a že bych chtěla dočíst ten Večer tříkrálový, na který jsem posledně neměla čas a nedočetla ho. Takže bylo rozhodnuto.

A když už jsem byla v té knihovně mezi těmi regály, řekla jsem si, že si půjčím ještě něco. A v tu ránu mi padla do oka. R.U.R.... Ještě jsem ji nečetla, ale v poslední době jsem na tenhle název, na tuto divadelní hru, narážela.
Než jsem se nadála, odnášela jsem si z knihovny tyto dvě knihy s úsměvem na rtech a byla natěšená, až si sednu na sluníčko a začtu se. Tím jsem můj skicák nakopala do zadku.

Zpočátku jsem se usadila na náměstí poté, co jsem si vyzvedla ve své oblíbené kavárně (jaképak asi) kávu. Ale moc lidí, moc hluku... Na čtení jsem neměla klid. Tak jsem se sebrala a nohy mě automaticky táhly na místo, kde jsem byla předchozí den.

Dnes jsem si sedla na místo, kde se zásluhou ubývající vody vytvořila pláž. Přímo do přehrady, k vodě.

V první řadě musím říct, že to bylo úžasné místo, kde byl klid, nebylo moc lidí. Ale přesto zde bylo tolik věcí, které mě stále rušily od čtení jako kachny, lidé na kajacích a sluníčko odrážející se v drobných vlnkách. Prostě jsem se kochala přírodou a vlastně mi vůbec nevadilo, že jsem díky tomu četla jako dislektik - jednu větu za pár minut.

V druhé řadě musím říct (napsat...), že Karel Čapek nakopal do zadku Williama Shakespeara a já se ponořila do světa robotů. Což vlastně vůbec nevadí, protože...

A to je třetí bod, který chci zmínit - se tam vrátím i zítra a možná i v neděli, pokud bude stále tak krásně jako poslední dny.

V neposlední řadě chci říct, že i když bylo velmi teplo, u vody prostě vane studený vítr, od země jde chlad a já se musela vydat na dvacetiminutovou procházku domů, abych si vzala moje pončo na tisíc využití. Zprvu jsem ho použila jako deku, na kterou jsem si sedla a poté jsem se do něj v poslední půlhodince, kdy se sluníčko schovalo za stromy, zabalila. Tím pádem jsem doma nechala kabelku a celkově nepotřebné věci a cítila se na přehradě prostě skvěle.

Na závěr musím zmínit jednu věc, která mě velmi pobavila, že jsem se s tím musela "pochlubit" přes zprávu mamince.

Kousek ode mě si rozbalil stanoviště pán, který přijel na kole chvíli po mně. Odložil kolo, rozložil osušku a začal ze sebe shazovat cyklistické oblečení. To jsem se začetla do knihy a když jsem se poté zase rozhlížela, měla jsem co dělat, abych se upřímně nezačala smát. Pán chytal bronz v bermudách s podobným vzorem jako mají havajské košile, četl si noviny a v písku měl zapíchnutou láhev tokajského furmintu z Lidlu (tu láhev poznám i na kilometry, moc dobrý víno, ať si každý říká co chce). Opravdu velice vtipný pohled a má nálada se zvýšila o dalších sto procent.

Můžu si o sobě myslet, že jsem pošuk.
Že si jen tak někde sednu.
Neřeším, jestli budu ostatním připadat jak šašek.
Že na mě všichni zírají (absolutně nechápu proč, je to dost stresující).
Že na mě pořád zírají...

Ale vždycky se najde někdo, kdo z mého pohledu je stejný nebo ještě větší pošuk než já a opadne ze mě strach a napětí, protože v tom nejsem sama.

Těším se na zítřek, až zase zahlédnu třpytící se hladinu.
S pozdravem, Nika.

11/10

11. října 2018 v 12:03 | Nika |  Říjen
Připadám si jako loni, když jsem byla nemocná a musela jsem být doma.
Sedíte, nevíte coby a jste už tak znudění, že vás nebaví absolutně nic.

Venku je hezky a já jsem už druhý den zalezlá a nikam se mi nechce. Je to hloupý, vím, že bych hned měla veselejší náladu, ale mám takový pocit, že schovávat se před světem je teď to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Je i spousta věcí, které bych měla udělat... Ale já si připadám jak před zkouškou a učení odkládám a odkládám, dokud to jde. To i tyhle "povinnosti". Je to na houby...

Teď, když to píšu, musím se ironicky smát. Jak kdybych měla deprese, že?

A co když jo? Nikdy jsem o depresích nečetla žádný odbornější články. Od jakého momentu je jasné, že člověk trpí depresemi, že nemá prostě jen den (týden) a není prostě jen smutný?

Mrknu, co říká slečna Wiki, tam se vždy "odborně" vzdělám a hned si připadám jako profesor vědy.

Dotyčný pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit potěšení (ahedonie), úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, také je někdy zvýšená agrese, malou sebedůvěru, únavu, zhoršenou pozornost a soustředění. (Wikipedia)

Aha... U všeho jsem si řekl takové to "uhm" a "oukej" a jakmile jsem tu větu dočetla, je mi jasné, že mám depresi. Jojo, slečna Wiki je hodně chytrá a vždy poradí.

Né, ještě na tom nejsem tak špatně, když si z toho dělám srandu... No srandu... I sarkasmus je druh srandy.
Není? Aha, oukej. Pro mě ano a to znamená, že to se mnou není tak zlé. Sarkasmem stále oplývám. Yeah.

Teď bych se měla rozbrečet...

Popravdě, bojím se jít ven...
Zatím se na mě vše valí jak lavina a mám pocit, že na co sáhnu, to se podělá. Potřebuju do banky (zase), protože jsem si smazala certifikát pro přihlášení (jak se mi něco takového může stát?! - no jo, to je ta zhoršená pozornost a soustředění...) a potřebuju nový, ale jak imbecil si musím jít zažádat osobně. To asi aby viděli ten lůzr ksicht a já se mohla cítit ještě hůř, až budu jednat s nějakou slečnou o deset centimetrů vyšší, o deset centimerů užší, s ladnými křivkami, v kostýmku, mém věku, na podpadcích a zahalenou v drahém parfému.

Zajímalo by mě, co se takovým slečnám honí hlavou, když k nim přijde mýval v jejich věku s problémem senilního starce.

Ach jo, právě jsem si uvědomila, že se zaobírám věcmi, které bych normálně neřešila a které mi jen přidávají na mé melancholické náladě. A pak má člověk vylézt ven.

No v každém případě, jak jsem psala tu příhodu s kartou (na pokračování), tak je potřeba ji aktivovat, výběrem, jako každou kartu. Ale protože je to karta na zakázku, má jiný pin a já mám strach ne-li blbý pocit, že to tam prostě zadám špatně a ještě si ji zablokuju.

To jsou problémy hodné hysterického pláče a povolání maminky...

Bože, proč jsem nemohla být kočkou... Jo a nakonec bych skončila na ulici, týraná nebo v útulku, jak se tak znám.

Vím, co by mi zaručeně spravilo náladu. Jít do své oblíbené kavárny. Ale copak si teď mohu dovolit takový luxus? Vždyť teď musím šetřit, to znamená domácí strava (aneb co dům dá) a do obchodu maximálně až dojde to, na co si něco namažu a nebo to, co si potřebuju na to něco namazat. Začarovaný kruh. Ale berme to pozitivně, tohle je dobrá dieta. A to je výhoda... Při mé smůle skončím v léčení s nějakou závažnou nemocí týkající se stravování.

No, tolik k dnešnímu optimistickému dopoledni, je na čase vzít štít proti mozkomorům a jde se vylézt z nory.

S pozdravem, Nika.

09/10

9. října 2018 v 12:37 | Nika |  Říjen
Poslední dny jsou hrozný...
Znáte to, kdy nic nevychází tak, jak má a do toho se na vás nabalují další a další negativní věci?
Mně se to děje za tenhle měsíc až moc často a dnešek je jako den stvořený k ničení.

Můj pohár přetekl a já mám tak neskutečnou zlost... Na sebe a na všechno kolem sebe.

Hm, psala jsem sem tu příhodu s kartou, tak mi včera přišla karta nová, s mým designem... Ale nepřišla na mou adresu, jak jsem žádala - dokonce přímo na schůzce v bance - ale přišla k mým rodičům. Tak chápete to?! Jediný, co uchránilo moje nervy před zlostí bylo to, že maminka sem dnes měla cestu, tak mi ji přivezla.

Druhá jobovka - dnes mi přišla TA karta, po které se sháním téměř měsíc. Voilá, strčte si ji do prdele (pardon, ale jsem vážně naštvaná).

A třetí jobovka - společně s touto obálkou byla v mé schránce ještě jedna obálka. Vyučtování za plyn - uhraďte 4900 kč.

Jéje, to se nám to ale krásně sešlo, jaký to radostný den plný radostných zpráv.

Protože já si zrovna teď můžu dovolit takové výdaje, protože zrovna teď mám práci svých snů a vydělávám miliony...

A to je přesně ten důvod, proč jsem chtěla změnit práci a mít lepší peníze, protože nejsem na takové situace připravena.

Dva roky! Dva roky pracuji a za dva roky se stále vezu na horské dráze zvané "Od výplaty k výplatě" a když se konečně vyhrabu z dluhu, který jsem měla u našich, stane se zase tohle. Nemám práci a moje výplata, která je za dveřmi zřejmě poputuje i na výdaje za další měsíc, takže nebudu mít ani kus žvance do pusy... Šetřit můžeš jak chceš... Jsi pět tisíc korun v plusu? Tak mi ti pošleme vyúčtování za plyn...

Což mě přivádí na spoustu otázek, jak je možný, že mám tak obrovský nedoplatek...
Je to od ledna do konce září - celých devět měsíců... Čtyři jsem prakticky měla spotřebu plynu o 60% méně, než chladné měsíce, kdy je potřeba trochu si přitopit. Jak je tohle možný???

A taky ty papíry... No to vám zůstává rozum stát. Takové názvy a kalkulace. Ve výsledku mám pocit, že mi tam snad napočítali něco, co se mě netýká...

No přejděme dál, to bylo jak se tak říká do třetice všeho zlýho.

Ale můj přenádherný úterní den pokračuje.

V devět ráno měl přijet revizák na kotle - přijel v deset, jak jsem se později dozvěděla, problémy s autem. No oukej, ale on to vzal od horních bytů.
Je 11:54, já jsem mrzutá, hladová a moje maminka, která sem za mnou přijela, byla vykopnuta z mého bytu, aby šla do města sama, protože tohle bude ještě na dlouho a ona si potřebuje zařídit spoustu věcí.

Já jsem tak vytočená do běla.

Mám pocit, jak kdyby se mi hroutil svět. Já vím, že prakticky o nic nejde, s maminkou si můžu sednout někde v kavárně na hodinu. Dluhy nemám a veškeré věci mám poplacené. A kdyby bylo nejhůř, rodiče se zasazují o to, že mě finančně podrží. Práce bude, je teprve 9. 10., tak co plaším... Ale já ten pocit prostě mám.

Je mi hrozně, osobní selhání a pořád klesám a klesám...

Potřebuju nějaké své druhé já, které mi bude sedět na rameni a pořád mi našeptávat, že to bude v pořádku než se týden přehoupne. Ale já nevím... Uklidňuju sama sebe, ale nestačí to.

A do toho moje sestra... Mám tu rozepsaný článek ze soboty, kdy jsem na ni byla tak neskutečně naštvaná... Ale více méně to ze mě opadlo a já ani neměla chuť článek dopsat. Ale naštvaná na ni stále jsem. Nechci tu nijak rozepisovat, jaký kušofty mezi sebou máme, ale za to všechno by se mi měla klanit. A ona se ke mně chová jako k nějaký kámošce.

A výsledek? Ještě si na mě stežuje mamce, jak jsem hrozná a urážím se kvůli každý blbině. Potřebovala by dostat facku, aby se jí v tý hlavě rozsvítilo.

Prozatím se mějte, já jdu čekat na revizi kotle... Stále ještě...
S pozdravem, Nika

Nejsem tím, kým mám být

3. října 2018 v 16:57 | Nika |  Téma týdne
To opravdu rozhodně nejsem. A myslím, že spousta z nás ne.
Ale jak je to u každého myšleno? Nejste tím, kým máte být podle rodičů, partnera/ky? Nebo nejste tím, kým se cítíte být vy sami?

Já rozhodně nejsem tím, kým bych měla být podle rodičů. Každý vychovává své děti s nějakým cílem a posláním. Mě zřejmě vychovávali k tomu, abych splnila základní kritéria pro život podle jakýchsi nastavených hodnot.
Mít úspěšně dokončené vzdělání, dobrou práci, rodinu a přinést do jejich života vnoučata, zanechat po sobě odkaz.
Být slušná, spořádaná, nevytvářet problémy, dluhy a podobné nepříjemnosti.

Kdybych spojila svůj život s mou sestrou, asi bych splnila 90% jejich požadavků. Těch zbylých deset je moje povaha.
Moje maminka má totiž pocit, že mě asi špatně vychovala, když jsem sarkastická, až moc upřímná, urážlivá, výbušná a hádává a ve výsledku to vypadá, že zlá. Ale to není její výchovou, jak jí často říkám, protože taková jsem dřív nebyla, jak jí často připomínám. Čímž mi dá za pravdu a přemýšlí nad tím, co se stalo, že taková jsem.
Víš, co se stalo mami? Život a lidstvo.

Jinak jsem slušně vychovaná, spořádaná, nemám žádné dluhy a nemusím řešit vážné nepříjemnosti, jsem vystudovaná a splnila jim tím jeden ze snů, vyletěla jsem z hnízda a dokážu se o sebe postarat. O dobré práci by se dalo polemizovat, protože podle mě ano, podle nich ne... A o rodině a dětech... No to je ta sestřina parketa.

Pokud zabrouzdáte do mých článků, dozvíte se, že ačkoliv se kolem mě pohybuje spousta lidí a přátel, jsem velmi samotářská osoba. Vždycky tomu tak bylo, protože mám ráda svůj klid a nemám ráda, když mi ho někdo narušuje, pokud mu to nedovolím (třeba ve vztahu jde tahle věc stranou). A navíc mi bylo už mockrát ublíženo, jak od muže, tak od "kamaradů" či kolegů, že lidem moc nedůvěřuji.
Jsem velmi kamarádská, to jo, ale...


A pak jsou tu věci, jakože vy sami nejste tím, kým chcete (máte) být.
Pamatujete si na to, když jste byli malí a svět jste viděli úplně růžově a strašně jste chtěli už vyrůst, být dospělí, rozhodovat sami, co se svým životem a co si budete kupovat? Každý jsme měl nějaký sen ohledně naší budoucnosti, každý jsme chtěl někým být.
Já si moc dobře pamatuji, že jsem vždy chtěla být umělkyně nebo spisovatelka - mít tu možnost se projevit veřejně, být uznávaná a obdivovaná.
Chci to ještě teď? V jádru bych na sebe asi byla pyšná, kdybych viděla svou vydanou knihu v nějakém knihkupectví nebo svá díla v galeriiích.
Ale vyrostla jsem, pocítila realitu.
Pocítila záchvěv toho, že už bych tu nemusela být.
A když něco takového pocítíte a pouvažujete nad tím, jak jste doposud žili, řeknete si, kdybych měl teď umřít, umřel bych s pocitem, že jsem měl a dělal to, co jsem chtěl, co mě bavilo? Dosáhl jsem něčeho, čeho jsem chtěl? A začnete žít tak, abyste byli spokojeni s výsledkem. Je jedno jak moc, ale byli. Klad.
Takže né, nejsem ten případ, že nejsem ta, kterou bych měla být. Od vysokých nároků jsem upustila a chci jen žít.
Ale důležité je to, že nejsem ta, za kterou mě dost lidí považuje a to je pak o něčem jiném.

A co vy? Jste tím, kým byste měli být ať už podle vás, nebo podle ostatních?

S pozdravem, Nika.

Den třetí

3. října 2018 v 16:23 | Nika |  Říjen
Sedím ve své oblíbené kavárně (i když to v jednu chvíli vypadalo, že budu asi stát u vydávacího pultu a jako bezmocné štěně koukat po ostatních, aby mě pustili na své místo) a konečně pociťuji klid.
Tenhle týden, ač začal poklidně, věděla jsem, že bude velmi hektický.
Vždyť jsem ani nestihla napsat o mém posledním dni v mé bývalé práci, né že by to bylo důležité, ale tenhle poznatek jsem chtěla mít zaznamenaný, jako by byl stále čerstvý. Teď už je to spíš vzpomínka na něco, co bylo ironické a neupřímné, ale už si na ty pocity nevzpomínám, jen to tak mám zafixované.
Ale zase jsem odbočila (jak mám ve zvyku) od mé původní myšlenky.

Pokud jste nečetli, včera jsem poprvé zažila registraci na úřadě práce (hahaha, nezaměstnaný lůzre). To samo o sobě je nepříjemá věc, vzlášť pak, když na sebe vzhlížíte tak, jako já na sebe. A hned po tom jsem byla na schůzce v bance. Kde mi nechtěli schválit žádost o produkt... (haha, nemáš nárok, nezaměstnaný lůzre) Prostě jedna potupná věc za druhou. Pak už to bylo celkem v pohodě, až na tu příhodu s kartou.

Moje debetka tenhle měsíc končí a to znamená, že mi měli poslat novou. Ale nikde o tom není žádný záznam, jen můj mail a zpráva o tom, že mi posílají novou kartu, protože mi tato končí bla bla bla. To bylo před měsícem... Ale v aplikaci to ukazuje, že kartu už dávno mám, je aktivní a je to vlastně ta, kterou mám teď v peněžence (podle platnosti), jenže v náhledu, karta vypadá, je karta úplně jiná - ta nová, co mi měla přijít. Chvilku mi to na té schůzce připadalo, jak když přijdete s problémem k doktorovi, ten si na vás povolá sestru a dalšího doktora a zírají na vás jako na výstavě a přemýšlejí, co bude.

Tak jsme to vyřešili tak, že jsme dali požadavek k ukončení toho nesmyslu, který tam mám do poloviny měsíce s tím, že si udělám kartu novou - s vlastním designem. Stačí jen doma vybrat ten vzhled, který tam chci mít a jen co mi ho schválí, do pěti pracovních dnů mi přijde nová karta. Ha, vypadá to jednoduše, práce za pět minut sfouknutá. Když máte vybraný design.

Tak po hodinovém vybírání a přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, že si tam dám ten obrázek, který jsem zamýšlela původně. Tak mi byl poslán mail, že to nelze schválit, protože obrázek obsahuje hru, komiks bla bla bla. Tím jsem pochopila, že to, nad čím jsem přemýšlela a nikde se o tom při vybírání nepíše, je pravda pravdoucí aneb kopíruješ bez dovolení a ještě to chceš mít na kartě? to si zkus.

Tak jsem začala vybírat z navrhovaných, jenže... Bože, opravdu někdo dobrovolně chce, aby jeho karta vypadala takhle? Jako když vám přijde karta s designem, který má banka, nemůžete s tím nic udělat, i kdyby tam bylo Bůh ví co. Ale když si to vybíráte sami, nechcete, aby vaše karta vypadala jako kartička na hraní pětiletého dítěte i když je to sebevíc roztomilé. Nechcete mít kartu s jednorožcema, protože te máte rádi a líbí se vám. Ta představa, že jdu platit například víno, prodavačka po mně chce občanku, protože mi nevěří, že jsem již několik let dospělá a já jako bonus vytáhnu kartu s jednorožcema... No, není nutné asi dokončovat větu.

Po dvou a pů hodinách jsem tedy začala vybírat z fotografií pořízených mnou a z děl, která jsem vytvářela.


Ještě je nutné podotknout, že si nemůžete vybrat jen tak nějaký obrázek, protože musí na té kartě být vidět všechny prvky a je jedno, že na staré kartě máte název banky černou barvou, tady to prostě nabízejí jen v barvě bílé. Takže je mi jedno, že sis tam dala dozrávající pole pod blankytně modrým nebem s domy z oblasti, kde ty bydlíš. Logo banky je překryté tím jediným šedivým mrakem. Jéjda, to mě mrzí, smůla, táhni k šípku a dej si tam opuštěný hřbitov ve tmě = černou barvu, ať je vidět i ten škrábanec, který se ti tam udělá po prvním vložení do terminálu.

Takže... Postahovala jsem si ze svého disku všechny fotografie, které by se mi tam líbily. Všechny jsem je musela upravit v editoru na větší (mnohem mnohem) velikost, aby se mi tam vůbec načetla. Ono to totiž fotografie menší než 2400x(aspoň)1800 nepřijme a sdělí vám to takovým krásným červeným upozorněním.
A pak jsem se další hodinu rozhodovala, kterou vybrat.

HROZNÝ proces tohleto.

Mimochodem až do dnešního poledne jsem čekala na schválení. To by bylo hodně vtipný, kdyby mi poslali mail, že bohužel, zase jsi to posrala, vybírej dál.

(Bože, nesnáším, když se vždy takhle rozepíšu, protože pak zapomenu, co jsem to vlastně chtěla.)

Zbytek dne proběhl už v klidu a dnes mě čekalo pouze vstávání na budík, zajít do bývalé práce (to je tak divný mluvit o tom, jakože už tam nepracuji), kde jsem potřebovala vyřešit jisté záležitosti a nakonec se sejít se sestrou, která chtěla přijet.

Vypadalo to celkem easy, ale to by nemohla být moje sestra, kdyby se to celý zase neposralo a já neměla pocuchaný nervy.

Nejsem nijak plánující člověk. Prostě neplánuju nijak konkrétně a nijak dopředu, pokud se nejedná o záležitosti, které jsou časově omezené. Plánuju si tak max na ten den, co budu dělat a co je potřeba.
Takový den se mi jevil dnes. Sestra chtěla přijet kolem desáté a že má chuť na Running sushi, tak ho rezervovala na dvanáctou hodinu. Říkám si oukej, tak prostě vstanu v osm, abych v devět, nejdéle v půl desáté vyrazila do práce a buď se stihnu vrátit nebo mě sestra vyzvedne.

Tak první věc, co mě naštvala, že mi napsala, že by přijela na návštěvu a že má chuť na sushi, jestli zajdeme. Říkám ok, a docela jsem se na to těšila, i když mi podvědomí říkalo ne ne, to nebude jen tak, protože moje sestra. To ale není to, co mě naštvalo. Spíš to, co přišlo potom.
Po tom, co jsem jí to odsouhlasila (ochotně), mi napsala, že jestli nebude vadit, že pojede s kamarádkou. What?! Proč jako?! Ty vo, myslela jsem, že si prostě sedneme jako sestry a pokecáme jako už dlouho ne. A hlavně by byla příležitost si konečně promluvit o tom všem, co se děje doma. Né, ty jedeš za mnou na návštěvu s kamarádkou. Ach Bože, co na to říct... Jelikož jsem to já, hodná sestra (hahaha, jinak jsem děsně zlá), odsouhlasila jsem jí to, jakože jé proč ne, tahle je v pohodě.

No posuneme se dál, jsem v práci, vše mám vyřízené, deset hodin pryč a má sestra se neozývá. Tak jí volám. Bože lidi, k čemu jsou ty telefony. Taky to znáte, když víte o tom člověku, že má neustále v ruce telefon, kdykoliv a kdekoliv, pořád tam něco datluje a "skroluje", a pak když mu voláte, kde je, prostě se mu nedovoláte? A je jedno, jestli vám vteřinu předtím psal nebo ne, prostě se nedovoláte. Mně se to dnes u ní stalo dvakrát. A to už máte pak normálně pocit, že ten člověk drží v ruce ten mobil, kouká na displej a normálně se vám vysmívá.
Dnes jsem četla na Instačili přesně tu hlášku, která se k tomuhle úplně nabízela.
Aneb způsoby, jak mě kontaktovat - na to se mrkněte, protože je to fakt vtipný a pravdivý (btw, dávám odkaz, protože jak víte, z instagramu nelze stahovat (bez patřičného programu) obrázky a kdybych to sem napsala, už by to nebylo tak vtipné).
A víte, co mi sdělila? Že jela ještě do Nisy (OC v Liberci) vyřídit nějaké věci a dá mi pak vědět. No to už jsem byla nakvašená jak burčák a musela jí prostě sdělit, jestli si ze mě dělá srandu, že jsem měla dojem, že jela za mnou a teď tady na ní budu čekat, že jsem tím pádem nemusela tak brzy vstávat bla bla bla. No fakt mě to vytočilo. A ona samozřejmě jak největší neviňátko "Já si ještě vyřídím poslední věc a jedu, to snad můžu ne?!". Co jí na to máte říct... Ještě se jak kráva angažuju kvůli parkování, že jí zařídím u mě u baráku zadarmo, aby nemusela platit a ještě se starat, že už musí odjet, nebo to jít prodloužit. Tak jsem tedy ještě pokecala s kolegy (bývalými... Bože to je fakt děs) a šla domů. Samozřejmě mi na půli cesty psala, že už jede a jestli má teda ke mně nebo jak. Nemůže prostě zavolat a domluvit se. Takže jsem to udělala já a dočkala jsem se znovu toho samého zmíněného výš.
Myslím, že v tuto chvíli mi vytekly nervy na ty žulový kostky v ulici. Takže pokud po cestě uvidíte na zemi neidentifikovatelný divnoflek, je to pravděpodobně ode mě.

A ve výsledku, kdy jsme se konečně už domluvily a setkaly, na mě zůstala koukat a jako co teď. Tak wtf?! Ty sem přijedeš s nějakým úmyslem, s kamarádkou, takže tě ani nemůžu pozvat do bytu (jasně můžu, ale je to trapný, jakože ahoj ségry kamarádko, vůbec tě neznám, ale pojď dál), ještě ke všemu mi sdělíš, že ve dvě nejdéle zase musíš odjet a ve výsledku na mě koukáš jako kdyby ti plány odvál vítr, co dnes fouká a ty teď nevíš, co dál se svým životem?!

Už párkát před touhle situací jsem si říkala, mám já tohle za potřebí? A ve výsledku je vám skoro do breku, když se ze začátku těšíte na svou sestru, protože váš sourozenec a ke konci se těšíte, když se s vími loučí a díky Bohu odjede.

Já nevím, jestli jsem už v takové fázi samotářství, že mi vadí i takovéhle věci, ale čeho je moc, toho je příliš (jako délka tohohle článku).

A tak teď konečně sedím v poklidu ve své oblíbené kavárně, koukám, jak se venku chaoticky mění počasí jako mé nálady, píšu tenhle článek na notebooku (i když bych měla psát úplně něco jiného), vychutnávám si ty dobroty a je mi fajn.

I vám přeji fajnový zbytek dne, ať už máte jakékoliv starosti a počasí.
S pozdravem, Nika

Co mi dal rok 2018

2. října 2018 v 16:02 | Nika |  R2018

Pozitiva:

  • Koncert sboru "A my taky"
  • Titul - konečně dokončena VŠ
  • Divadelní hra "Božský řízek"
  • Holliday World PHA
  • Výšlap na Ještěd - III
  • Divadelní hra "Bosé nohy v parku"
  • Prachovské skály
  • Dovolená Španělsko
  • Kočka
  • Zdravá (od 15. 6. oficiálně)
  • Benátská noc
  • Jacobimarkt
  • Hotel Transilvánie 3
  • Výpověď
  • Rumburské slavnosti
  • Vratislavické slavnosti
  • Herrnhut


Negativa:

  • Rozchod s přítelem
  • Late Night IQLandia
  • Firemní grilovačka
  • Výpověď