12/10

12. října 2018 v 22:16 | Nika |  Říjen
Pátek večer, tak co jiného, než být doma a nevědět coby.

Pomalu a jistě se dostávám do fáze, kdy začínám být znuděná vlastním životem, činností. Vším...

Nebaví mě nic. Naprosto nic. Chvilku dělám to, pak zas to. Říkám si, tohle mě nebaví, jdu dělat to, co mě baví, mám přece tolik možností a činností. Popravdě, jsem líná, nic se mi nechce. Ani to psaní, které zbožňuju, se mi nechce provozovat. Najela jsem na psací vlnu, mám tolik fantazie, slovo od slova, ale prostě jsem už líná u toho sedět.

Za posledních pár dní jsem toho napsala tolik, co naposledy v roce 2011, kdy jsem si zřídila svůj první blog a měla své první čtenáře, do kterých se řadila i má nejlepší kamarádka, která četla rukopisy o hodinách dějepisu, občanské výchovy a vlastně kdykoliv to šlo.

Říkám si, máš takového volna, jsi nezávislá mladá žena žijící ve městě, tak můžeš cokoliv... A já jsem jak rozvedená žena po čtyřicítce, co vstává ráno do práce (nic proti rozvedeným ženám, ženám po čtyřicítce a ták)... Oukej...

No a tak jsem udělala něco netradičního a šla jsem si stáhnout nějakou hru. Chtěla jsem minigolf - našla jsem ten perfektní, co má i skvělou grafiku, ale jaksi nefunguje... Není to můj problém, je to problém hry, podle recenzí. Takže jsem ji zase úspěšně odinstalovala a přešla mě chuť hledat hru další.

Už ani ty seriály mě nebaví a navíc to podporuje profesionální gaučink s Nutellou v ruce... To nedělá dobře mýmu zdraví. Vlastně jídlo je to jediné, co mě ještě baví. Ale copak si teď v mé situaci můžu dovolit vyžrat lednici?! NE!

(To jsou problémy, Boha jeho... Ta ženská je úplně marná, už ji utraťte...)

Nó, tak jsem se nakonec zmohla na to, že jsem vlezla do zakázaného území - složka s názvem Hudba... A udělala si nový playlist, který bych definovala asi jako "Ženská po rozchodu, při menstruaci, s kýblem zmrzliny v ruce koukajíc na romantický film". Celá já... Až na tu zmrzlinu, páč bod zmíněný výše.

A při tomhle playlistu jsem si řekla, že se OPRAVDU pustím zase do psaní... A skončila tady... Myslela jsem tu záložku vedle s názvem Wattpad, ale tam se taky dopracuju, až bude mít moje dušička pokoj, že se zase vyplakala do deníčku (hahaha).

Né, teď trochu pozitivněji. Je jedna věc, která mě v posledních dnech těší (vlastně dvě, když to tak vezmu) a na tu se těším i zítra. Včera jsem si řekla, že nebudu přece zalezlá doma, když je venku hezky a nebudu podporovat to, čemu jsem byla nucena v práci - koukání z okna, jak si lidé užívají sluníčka a já musím být zalezlá v kobce...

Takže jsem šla ven, přesněji na procházku na přehradu, kde jsem naposledy byla při padání Perseidů a to bylo v noci, když už bylo chladno. Naposledy jsem byla na přehradě za pěkného počasí ve dne zřejmě v květnu, co si tak pamatuju (možná v červnu) a nedopadlo to dobře. Nemám na to dobré vzpomínky a někteří lidé mi to musí stále připomínat. Ale o tom řeč není.

Řeč je o tom, že ačkoliv je na přehradě dvakrát tak méně vody, než normálně, vypadá to tam nádherně. A v říjnovém slunečném počasí úplně dokonale.

Včera jsem si posedala na lavičku a asi tak hodinu si tam čmárala do skicáku, což je činnost, kterou jsem si poslední dobou moc oblíbila, ale doma se mi ji provozovat nechce. Chce to prostě příjemné místo, které přímo žádá po téhle činnosti.

Dnes mne napadlo zajít do knihovny, protože jsem se rozhodla, že si půjdu zase někam sednout a to s knihou. V ruce jsem držela román, který mám doma už velmi dlouho a ještě jsem ho nečetla. Ale vzpomněla jsem si, že mám vlastně kartičku do knihovny a že bych chtěla dočíst ten Večer tříkrálový, na který jsem posledně neměla čas a nedočetla ho. Takže bylo rozhodnuto.

A když už jsem byla v té knihovně mezi těmi regály, řekla jsem si, že si půjčím ještě něco. A v tu ránu mi padla do oka. R.U.R.... Ještě jsem ji nečetla, ale v poslední době jsem na tenhle název, na tuto divadelní hru, narážela.
Než jsem se nadála, odnášela jsem si z knihovny tyto dvě knihy s úsměvem na rtech a byla natěšená, až si sednu na sluníčko a začtu se. Tím jsem můj skicák nakopala do zadku.

Zpočátku jsem se usadila na náměstí poté, co jsem si vyzvedla ve své oblíbené kavárně (jaképak asi) kávu. Ale moc lidí, moc hluku... Na čtení jsem neměla klid. Tak jsem se sebrala a nohy mě automaticky táhly na místo, kde jsem byla předchozí den.

Dnes jsem si sedla na místo, kde se zásluhou ubývající vody vytvořila pláž. Přímo do přehrady, k vodě.

V první řadě musím říct, že to bylo úžasné místo, kde byl klid, nebylo moc lidí. Ale přesto zde bylo tolik věcí, které mě stále rušily od čtení jako kachny, lidé na kajacích a sluníčko odrážející se v drobných vlnkách. Prostě jsem se kochala přírodou a vlastně mi vůbec nevadilo, že jsem díky tomu četla jako dislektik - jednu větu za pár minut.

V druhé řadě musím říct (napsat...), že Karel Čapek nakopal do zadku Williama Shakespeara a já se ponořila do světa robotů. Což vlastně vůbec nevadí, protože...

A to je třetí bod, který chci zmínit - se tam vrátím i zítra a možná i v neděli, pokud bude stále tak krásně jako poslední dny.

V neposlední řadě chci říct, že i když bylo velmi teplo, u vody prostě vane studený vítr, od země jde chlad a já se musela vydat na dvacetiminutovou procházku domů, abych si vzala moje pončo na tisíc využití. Zprvu jsem ho použila jako deku, na kterou jsem si sedla a poté jsem se do něj v poslední půlhodince, kdy se sluníčko schovalo za stromy, zabalila. Tím pádem jsem doma nechala kabelku a celkově nepotřebné věci a cítila se na přehradě prostě skvěle.

Na závěr musím zmínit jednu věc, která mě velmi pobavila, že jsem se s tím musela "pochlubit" přes zprávu mamince.

Kousek ode mě si rozbalil stanoviště pán, který přijel na kole chvíli po mně. Odložil kolo, rozložil osušku a začal ze sebe shazovat cyklistické oblečení. To jsem se začetla do knihy a když jsem se poté zase rozhlížela, měla jsem co dělat, abych se upřímně nezačala smát. Pán chytal bronz v bermudách s podobným vzorem jako mají havajské košile, četl si noviny a v písku měl zapíchnutou láhev tokajského furmintu z Lidlu (tu láhev poznám i na kilometry, moc dobrý víno, ať si každý říká co chce). Opravdu velice vtipný pohled a má nálada se zvýšila o dalších sto procent.

Můžu si o sobě myslet, že jsem pošuk.
Že si jen tak někde sednu.
Neřeším, jestli budu ostatním připadat jak šašek.
Že na mě všichni zírají (absolutně nechápu proč, je to dost stresující).
Že na mě pořád zírají...

Ale vždycky se najde někdo, kdo z mého pohledu je stejný nebo ještě větší pošuk než já a opadne ze mě strach a napětí, protože v tom nejsem sama.

Těším se na zítřek, až zase zahlédnu třpytící se hladinu.
S pozdravem, Nika.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mamcinkoutek mamcinkoutek | E-mail | Web | 13. října 2018 v 22:58 | Reagovat

Taky mám občas dny kdy se mi nic nechce, to je ještě dobrý, ale jak je to celý týden - to už je průser....Teď je opravdu krásné počasí - listí pod nohama šustí, sluníčko svítí tak jen doufám že nám to dlouho vydrží ;-)

2 Nika Nika | Web | 16. října 2018 v 18:09 | Reagovat

[1]: Já taky, jsem jak ještěrka a dodává mi to energii a mám z tohoto počasí takový pocit klidu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama