18/10

18. října 2018 v 20:38 | Nika |  Říjen
Tak jsem zase tady, po pár dílech Sexu ve městě, emailech a se zbytkem Nutelly v ruce.

Za poslední dny jsem toho měla tolik co napsat, ale prostě jsem nemohla.

Byla spousta věcí, které bylo potřeba udělat, spousta aktivit, které jsem měla naplánované, a pak tu byla i ta věc zvaná depka.

Naposledy jsem sem psala v pátek, vlastně před týdnem dalo by se říct a to jsem původně tuhle věc zvanou Deník chtěla psát každý den, nebo nejméně obden... No tak jsem se zase předvědčila o tom, že co se mých volnoaktivit týče, nikdy neudělám to, co jsem si v hlavě usmyslela. Původně jsem chtěla napsat, že nikdy neudělám to, co řeknu, ale vzpomněla jsem si, že přesně něco takového jsem řekla mému bývalému příteli do očí. Trochu se ho to dotklo (hodně), ale ve výsledku uznal, že mám pravdu a ten poznatek si napsal na svou zeď vzkazů - takže pokud to tam ještě má, jsem tam jako ta, co řekla tuhle větu... Jako ta vzpomínka na tuhle věc... Smutné...

(Proč se tím vůbec zabývám, o tomhle jsem psát nechtěla...)

No k věci.

Od minulého pátečního slunného dne stráveného na "pláži" jsem měla o čem psát. V sobotu jsem na tomto místě trávila čas taky, přesně jak jsem řekla.

Byl to krásný den, i když ten vítr, co foukal, byl hodně nepříjemný.

U přehrady byla spousta lidí různého věku s různými víkendovými aktivitami, ale co mě nejvíce nadchlo, byly děti poustějící draky. Počasí tomu přálo a já se vrátila do svých dětských let, kdy jsem sama stála ve větru ve snaze ukočírovat tu divnou věc z fólie a tyček, která byla na druhém konci toho provazu.

Děti křičely a dělaly dost kraválu, aby se jeden nemohl soustředit na čtení knihy. To mi ale nevadilo. To, co mi vadilo, byly ty matky dětí, které na ně ustavičně křičely. Což mě přivádí na dnešní vzpomínky, kdy jsem potkala nejednu matku s malým dítětem, které ještě ani rozumu nepobralo a ona na něho křičela. Říkám si, v jakém světě zloby to žijeme. Bylo to tak i za mého dětství? Já sama to nemohu posoudit, protože já byla to dítě, na které by se mělo křičet a člověk se snaží ty špatné vzpomínky vytěsnit, ale kdykoliv o tom mluvím s maminkou, tvrdí, že my jsme byly vychované a uměly jsme se na veřejnosti chovat.

Ale ono to vlastně není ani tak o té výchově a chování dětí, ale o tom chování matek k dětem. Já prostě nechápu, když to dítě je na pláži, kde není kam jinam jít, než přes jeho matku po schodech nahoru, proč na něj musí neustále křičet a být hysterická "Pojď sem" a "Nechoď tam", "Tys mě neslyšel, co jsem ti říkala?! Říkala jsem ti, že tam nebudeš chodit!", jakoby snad měla docílit toho, aby tam to dítě nechodilo, když tam šly i ty další děti a úplně v pohodě si tam (ty dva metry opodál) ty draky pouštějí.

Nebo co vedlo tu dnešní mladou maminku k tomu, aby své zhruba tak tříleté (ani ne, když vezmu v potaz moji neteř) udeřila do hlavy se slovy "Podívej se na sebe, to bylo čisté oblečení!". Více méně se jednalo o to, že se zastavili na rohu ulice, kde bohužel nerostla tráva, byla tam suchá hlína a to dítě využilo situace a šlo tam (nevím za jakého účelu), zakoplo a doslova se vyválelo v tom hnědém prachu. Protože tyhle děti ještě nemají takový balanc, co si budeme povídat, já taky čas od času zakopnu o svou vlastní nohu uprostřed basketbalového hřiště.
A ta maminka holčičku zvedla ze země, vrazila jí nemalého lepáka a spražila ji těmito slovy. Kde to jsme proboha? Jak můžeš udeřit - ještě ke všemu takhle malé - dítě do hlavy?! Dej mu na prdel nebo přes ruce, ale né do hlavy... A proč to vůbec děláš? Proč mu takhle nadáváš? To dítě zaprvé ani za to nemohlo a zadruhé z toho stejně nemá rozum. Co pro dítě ve věku dva až tři roky asi znamená slovní spojení jako "čisté oblečení"? Nic, milá maminko...

Ale to jsem zase odběhla od tématu. Chtěla jsem říct, že mě na té pláži štvalo tohle. Ne ty pokřikující děti, ale ty hysterické maminky.
Později jsem to naštěstí už dokázala vytěsnit a nevnímala to. Ale to by nebyl zákon schválnosti, aby mi mou poklidnou sobotu nemohlo narušit něco jiného že.

Na pláž přišla skupinka dam kolem čtyřicítky (určitě soudě podle mé maminky) se svými dětmi a "kámošky" se rozhodly, že si zde na chvíli sednou a užijí si stejně jako já krásné slunné soboty u vody. Oukej, v pořádku dámy, posaďte se. A rovnou za mě a začněte klábosit o tom, jak to je v práci na hovno. Protože těch pět lidí na pláži zabírá tolik prostoru, že nebylo kam si sednout, že?!
To byste museli do něčeho kopnout.
Věřte mi, že snesu hodně a vychování mě vždy zabrzdí od toho, co bych nejradši udělala, ale kdyby se po té necelé hodince, co tam seděly, nezvedly a neodešly, asi bych jim už něco řekla.
Něco ve stylu "Omlouvám se, že ruším vaše "poklidné rozjímání u vody", ale já si čtu a pláž je skoro prázdná, tak kdybyste se laskavě přesunuly byť jen o metr dál ode mě, byla bych vám vděčná". Protože si sedly opravdu za mě! Jak kdybychom byly v autobuse či co.
A nebo mi prostě vadí věci, které spoustě lidem přijdou normální.
Hold nesnáším lidi, mám ráda svůj klid a můj osobní prostor, který je široký na metr, je prostě osobní prostor. Narušíš ho bez pozvání a je zle.

No, jak jsem se zmínila, dámy nakonec odešly, takže jsem si mohla dočíst už v klidu knihu. Bohužel, kousek ode mě - dost velký kousek, nutno podotknout, takže no problem bro - si sedl mladý pár a zapálil si (jak to vy huliči nazýváte?) špeka/brko/jointa. Po větru...
Jeden z důvodů, proč jsem tohle ještě nikdy nezkusila je ten odporný zápach. Když to ucítím, chce se mi hned vzracet. Takový odporný puch. Je to stejný reflex jako když cítíte zvratky. Tak já to mám s tímhle.
Tak si dokážete představit, co to se mnou udělalo. To už jsem myslela, že vybouchnu.
Když jsem potlačila nával slin, otočila jsem se zády, zmírnila to utrpení a počkala, až to vykouří. Zbývaly mi tři stránky a opravdu se mi nechtělo zvedat. Proč bych se měla zvednout a odejít? To oni tam neměli co hulit ve čtyři odpoledne před lidmi. Zaprvé je to nelegální a zadruhé kde to jsme, že jsou lidi takhle bezohlední, aby si mysleli, že smí hulit na veřejném místě, kde se nachází rodiny s dětmi, starší lidé?
Když nad tím tak přemýšlím, chci se asi zastřelit, protože v takovémto světě nechci žít...

Taková byla prakticky celá má sobota, až na večerní sepisování emailů v němčině, které mě pěkně naprudily.

V neděli jsem měla v plánu jít také na přehradu, ale napsala mi kamarádka, jestli bychom nezašly na kávu a nakopala tak moje původní plány do řiti.

V pondělí jsem jela k rodičům, protože si to úřady žádaly a hodlala jsem u nich přespat, abych si s nimi pohovořila a nemusela na otočku jet zase zpět.

A přišel mi mail z Německa, zda bych se v úterý mohla dostavit na pohovor, takže mě to celkem překvapilo a bylo jasné, že u našich budu spát, protože se mi nevyplatilo jet domů a druhý den zase na půl cesty zpět. Jenže jsem sebou neměla sbalené žádné oblečení hodné pohovoru, takže to vypadalo, že budu muset přeci jen odjet. Tak jsem se překonala a zavolala sestře, jestli by mi něco nepůjčila.
A tak jsem u našich spala s tím, že jsem s nimi stejně pořádně nedala řeč, protože jsem celý večer strávila v dolním patře u tety.

V úterý jsem tedy jela na pohovor, který dopadl lépe, než jsem čekala, ale po zakončení stylem "Kdybych Vám zítra zavolal, byla byste ochotná ve čtvrtek přijet?" se nikdo neozval... Já vím, že nikde nebylo řečeno, že se stoprocentně ve středu ozvou, ale... No uvidíme, ale moje nadšení kleslo stejně rychle, jak rychle přišlo.

Středa byla v duchu sedím doma a utápím se ve své depresi. Nebyla jsem schopná si ani udělat něco k jídlu, zvednout tu svoji deprimovanou prdel a jít ven do hezkého počasí...
Vysvobodil mě z toho můj bývalý spolužák a kamarád, se kterým jsem se přes dva roky neviděla. Jestli mám čas a večer někam nezajdeme. Souhlasila jsem, i když se mi nikam nechtělo, páč jsem byla v teplákovém bezpodprsenkovém módu. Ale řekla jsem si - Bůh ti dává najevo, že je čas skončit s depkama a koukej se sebou něco dělat. Tak jsem zvedla prdel a šla jsem ven.

A když jsem přišla po skvělém večeru plném humoru domů, zase jsem spadla do své Morous nálady. Páč mi vše včetně vlasů smrdělo jídlem. To tak nesnáším!!
Člověk jde do drahé restaurace s načichne. Hnus. Oblečení šlo hned do špinavého prádla, protože co s ním. Bohužel na mytí vlasů nebyl čas a ani prostor (tohle je přesně plánovaný rituál). A kabát - kabát, který nosím denně - smrděl na poblití. Dokonce i dnes dopoledne, když jsem si ho brala na sebe. A co s tímhle má člověk udělat? To nejde jen tak hodit do pračky, vyprat a modlit se, aby to za noc uschlo.
Dnes mi nezbývalo nic jiného, než kabát ovonit intenzitou zvanou ruská kurva a doufat, že spojením čerstvého vzduchu a pořádného větru vyčichne smrad a voňavka nebude tak intenzivní. Myslím, že plán vyšel, při nejhorším jsem byla za smradlavou kurvu z nonstopáče, no a co... (Bože, zabijte mě.)

Dnes jsem šla na další pohovor...
Víte, co nesnáším? Když jdete na pohovor s dalšími lidmi, jak kdybyste šli na nějaké setkání třetího druhu nebo na konferenci. Nechce se mi před tím druhým cizím člověkem, kterého snad už ani v životě nepotkám vykládat svůj osobní život...
Zadruhé: Leklá ryba... Nevím, jestli to takhle ještě někdo nazývá, ale to je to, když se setkáte s tou osobou, se kterou máte mít pohovor - v tomto případě zástupce hlavního manažera - potřesete si s ním rukou a je to takový ten napůl stisk, jako by se vás ten člověk ani nechtěl dotknout a vlastně nevěděl nic o formálním zdravení. Leklá ryba...
Tihle lidé mi už tímto gestem říkají, že nejsou ambiciózní, takoví ti "lídři", že s nimi ani nebude zrovna odvázané povídání a absolutně jsem neměla potuchy, jak se takový člověk mohl vypracovat na tu pozici, na které momentálně je.
No, na lidi mám čuch, ten pohovor byl katastrofa. Možná, kdybychom tam byli sami, tak bych se rozpovídala více o svém "soukromí", ale i tak... Odcházela jsem odtamtud s divným pocitem, takže nečekám, že se mi ozvou s pozitivní zprávou, ale kdo ví, co začátek nového týdne přinese.

Zítra je konečně takový ten oddychový volno den a já se rozhodla jít na celý den do kavárny. Já vím, že bych neměla utrácet, ale říkám si, že mě 150 kč projednou nezabije. Dostanu z práce ještě stravenky a o víkendu budu živena mými stvořiteli.

Jediná věc, které se už teď děsím, protože jsem od přírody stresař a dělám si hlavu i z věcí, které ani přijít nemusí, je ten fakt, že mě hned zrána někdo vzbudí - kafe nekafe, den budu mít nasranej i na mém "čilovém" místě...

Vypsala jsem se víc, než jsem původně zamýšlela (přeci jen za ten týden toho bylo dost), ale aspoň to mám vše černé na bílém.
A to jsem se ani nevrhla na téma "Jdu po ulici a lidé neuhýbají".

Přeji pěkný pátek, s pozdravem,
Nika.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama