Den třetí

3. října 2018 v 16:23 | Nika |  Říjen
Sedím ve své oblíbené kavárně (i když to v jednu chvíli vypadalo, že budu asi stát u vydávacího pultu a jako bezmocné štěně koukat po ostatních, aby mě pustili na své místo) a konečně pociťuji klid.
Tenhle týden, ač začal poklidně, věděla jsem, že bude velmi hektický.
Vždyť jsem ani nestihla napsat o mém posledním dni v mé bývalé práci, né že by to bylo důležité, ale tenhle poznatek jsem chtěla mít zaznamenaný, jako by byl stále čerstvý. Teď už je to spíš vzpomínka na něco, co bylo ironické a neupřímné, ale už si na ty pocity nevzpomínám, jen to tak mám zafixované.
Ale zase jsem odbočila (jak mám ve zvyku) od mé původní myšlenky.

Pokud jste nečetli, včera jsem poprvé zažila registraci na úřadě práce (hahaha, nezaměstnaný lůzre). To samo o sobě je nepříjemá věc, vzlášť pak, když na sebe vzhlížíte tak, jako já na sebe. A hned po tom jsem byla na schůzce v bance. Kde mi nechtěli schválit žádost o produkt... (haha, nemáš nárok, nezaměstnaný lůzre) Prostě jedna potupná věc za druhou. Pak už to bylo celkem v pohodě, až na tu příhodu s kartou.

Moje debetka tenhle měsíc končí a to znamená, že mi měli poslat novou. Ale nikde o tom není žádný záznam, jen můj mail a zpráva o tom, že mi posílají novou kartu, protože mi tato končí bla bla bla. To bylo před měsícem... Ale v aplikaci to ukazuje, že kartu už dávno mám, je aktivní a je to vlastně ta, kterou mám teď v peněžence (podle platnosti), jenže v náhledu, karta vypadá, je karta úplně jiná - ta nová, co mi měla přijít. Chvilku mi to na té schůzce připadalo, jak když přijdete s problémem k doktorovi, ten si na vás povolá sestru a dalšího doktora a zírají na vás jako na výstavě a přemýšlejí, co bude.

Tak jsme to vyřešili tak, že jsme dali požadavek k ukončení toho nesmyslu, který tam mám do poloviny měsíce s tím, že si udělám kartu novou - s vlastním designem. Stačí jen doma vybrat ten vzhled, který tam chci mít a jen co mi ho schválí, do pěti pracovních dnů mi přijde nová karta. Ha, vypadá to jednoduše, práce za pět minut sfouknutá. Když máte vybraný design.

Tak po hodinovém vybírání a přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, že si tam dám ten obrázek, který jsem zamýšlela původně. Tak mi byl poslán mail, že to nelze schválit, protože obrázek obsahuje hru, komiks bla bla bla. Tím jsem pochopila, že to, nad čím jsem přemýšlela a nikde se o tom při vybírání nepíše, je pravda pravdoucí aneb kopíruješ bez dovolení a ještě to chceš mít na kartě? to si zkus.

Tak jsem začala vybírat z navrhovaných, jenže... Bože, opravdu někdo dobrovolně chce, aby jeho karta vypadala takhle? Jako když vám přijde karta s designem, který má banka, nemůžete s tím nic udělat, i kdyby tam bylo Bůh ví co. Ale když si to vybíráte sami, nechcete, aby vaše karta vypadala jako kartička na hraní pětiletého dítěte i když je to sebevíc roztomilé. Nechcete mít kartu s jednorožcema, protože te máte rádi a líbí se vám. Ta představa, že jdu platit například víno, prodavačka po mně chce občanku, protože mi nevěří, že jsem již několik let dospělá a já jako bonus vytáhnu kartu s jednorožcema... No, není nutné asi dokončovat větu.

Po dvou a pů hodinách jsem tedy začala vybírat z fotografií pořízených mnou a z děl, která jsem vytvářela.


Ještě je nutné podotknout, že si nemůžete vybrat jen tak nějaký obrázek, protože musí na té kartě být vidět všechny prvky a je jedno, že na staré kartě máte název banky černou barvou, tady to prostě nabízejí jen v barvě bílé. Takže je mi jedno, že sis tam dala dozrávající pole pod blankytně modrým nebem s domy z oblasti, kde ty bydlíš. Logo banky je překryté tím jediným šedivým mrakem. Jéjda, to mě mrzí, smůla, táhni k šípku a dej si tam opuštěný hřbitov ve tmě = černou barvu, ať je vidět i ten škrábanec, který se ti tam udělá po prvním vložení do terminálu.

Takže... Postahovala jsem si ze svého disku všechny fotografie, které by se mi tam líbily. Všechny jsem je musela upravit v editoru na větší (mnohem mnohem) velikost, aby se mi tam vůbec načetla. Ono to totiž fotografie menší než 2400x(aspoň)1800 nepřijme a sdělí vám to takovým krásným červeným upozorněním.
A pak jsem se další hodinu rozhodovala, kterou vybrat.

HROZNÝ proces tohleto.

Mimochodem až do dnešního poledne jsem čekala na schválení. To by bylo hodně vtipný, kdyby mi poslali mail, že bohužel, zase jsi to posrala, vybírej dál.

(Bože, nesnáším, když se vždy takhle rozepíšu, protože pak zapomenu, co jsem to vlastně chtěla.)

Zbytek dne proběhl už v klidu a dnes mě čekalo pouze vstávání na budík, zajít do bývalé práce (to je tak divný mluvit o tom, jakože už tam nepracuji), kde jsem potřebovala vyřešit jisté záležitosti a nakonec se sejít se sestrou, která chtěla přijet.

Vypadalo to celkem easy, ale to by nemohla být moje sestra, kdyby se to celý zase neposralo a já neměla pocuchaný nervy.

Nejsem nijak plánující člověk. Prostě neplánuju nijak konkrétně a nijak dopředu, pokud se nejedná o záležitosti, které jsou časově omezené. Plánuju si tak max na ten den, co budu dělat a co je potřeba.
Takový den se mi jevil dnes. Sestra chtěla přijet kolem desáté a že má chuť na Running sushi, tak ho rezervovala na dvanáctou hodinu. Říkám si oukej, tak prostě vstanu v osm, abych v devět, nejdéle v půl desáté vyrazila do práce a buď se stihnu vrátit nebo mě sestra vyzvedne.

Tak první věc, co mě naštvala, že mi napsala, že by přijela na návštěvu a že má chuť na sushi, jestli zajdeme. Říkám ok, a docela jsem se na to těšila, i když mi podvědomí říkalo ne ne, to nebude jen tak, protože moje sestra. To ale není to, co mě naštvalo. Spíš to, co přišlo potom.
Po tom, co jsem jí to odsouhlasila (ochotně), mi napsala, že jestli nebude vadit, že pojede s kamarádkou. What?! Proč jako?! Ty vo, myslela jsem, že si prostě sedneme jako sestry a pokecáme jako už dlouho ne. A hlavně by byla příležitost si konečně promluvit o tom všem, co se děje doma. Né, ty jedeš za mnou na návštěvu s kamarádkou. Ach Bože, co na to říct... Jelikož jsem to já, hodná sestra (hahaha, jinak jsem děsně zlá), odsouhlasila jsem jí to, jakože jé proč ne, tahle je v pohodě.

No posuneme se dál, jsem v práci, vše mám vyřízené, deset hodin pryč a má sestra se neozývá. Tak jí volám. Bože lidi, k čemu jsou ty telefony. Taky to znáte, když víte o tom člověku, že má neustále v ruce telefon, kdykoliv a kdekoliv, pořád tam něco datluje a "skroluje", a pak když mu voláte, kde je, prostě se mu nedovoláte? A je jedno, jestli vám vteřinu předtím psal nebo ne, prostě se nedovoláte. Mně se to dnes u ní stalo dvakrát. A to už máte pak normálně pocit, že ten člověk drží v ruce ten mobil, kouká na displej a normálně se vám vysmívá.
Dnes jsem četla na Instačili přesně tu hlášku, která se k tomuhle úplně nabízela.
Aneb způsoby, jak mě kontaktovat - na to se mrkněte, protože je to fakt vtipný a pravdivý (btw, dávám odkaz, protože jak víte, z instagramu nelze stahovat (bez patřičného programu) obrázky a kdybych to sem napsala, už by to nebylo tak vtipné).
A víte, co mi sdělila? Že jela ještě do Nisy (OC v Liberci) vyřídit nějaké věci a dá mi pak vědět. No to už jsem byla nakvašená jak burčák a musela jí prostě sdělit, jestli si ze mě dělá srandu, že jsem měla dojem, že jela za mnou a teď tady na ní budu čekat, že jsem tím pádem nemusela tak brzy vstávat bla bla bla. No fakt mě to vytočilo. A ona samozřejmě jak největší neviňátko "Já si ještě vyřídím poslední věc a jedu, to snad můžu ne?!". Co jí na to máte říct... Ještě se jak kráva angažuju kvůli parkování, že jí zařídím u mě u baráku zadarmo, aby nemusela platit a ještě se starat, že už musí odjet, nebo to jít prodloužit. Tak jsem tedy ještě pokecala s kolegy (bývalými... Bože to je fakt děs) a šla domů. Samozřejmě mi na půli cesty psala, že už jede a jestli má teda ke mně nebo jak. Nemůže prostě zavolat a domluvit se. Takže jsem to udělala já a dočkala jsem se znovu toho samého zmíněného výš.
Myslím, že v tuto chvíli mi vytekly nervy na ty žulový kostky v ulici. Takže pokud po cestě uvidíte na zemi neidentifikovatelný divnoflek, je to pravděpodobně ode mě.

A ve výsledku, kdy jsme se konečně už domluvily a setkaly, na mě zůstala koukat a jako co teď. Tak wtf?! Ty sem přijedeš s nějakým úmyslem, s kamarádkou, takže tě ani nemůžu pozvat do bytu (jasně můžu, ale je to trapný, jakože ahoj ségry kamarádko, vůbec tě neznám, ale pojď dál), ještě ke všemu mi sdělíš, že ve dvě nejdéle zase musíš odjet a ve výsledku na mě koukáš jako kdyby ti plány odvál vítr, co dnes fouká a ty teď nevíš, co dál se svým životem?!

Už párkát před touhle situací jsem si říkala, mám já tohle za potřebí? A ve výsledku je vám skoro do breku, když se ze začátku těšíte na svou sestru, protože váš sourozenec a ke konci se těšíte, když se s vími loučí a díky Bohu odjede.

Já nevím, jestli jsem už v takové fázi samotářství, že mi vadí i takovéhle věci, ale čeho je moc, toho je příliš (jako délka tohohle článku).

A tak teď konečně sedím v poklidu ve své oblíbené kavárně, koukám, jak se venku chaoticky mění počasí jako mé nálady, píšu tenhle článek na notebooku (i když bych měla psát úplně něco jiného), vychutnávám si ty dobroty a je mi fajn.

I vám přeji fajnový zbytek dne, ať už máte jakékoliv starosti a počasí.
S pozdravem, Nika
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama