Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

25. října 2018 v 16:02 | Nika |  Téma týdne
Často bloudím v myšlenkách a často se vracím do minulosti - ke vzpomínkám. Je spousta impulzů, proč se k nim vracím.
A po většinu času jsou to přesně ty maličkosti. Když se rozhlédnu kolem sebe, je spousta věcí, které mi připomenou nějakou vzpomínku, ať už je to hrnek kávy, tramvaj s takovou tou harmonikou nebo tahle stránka.

Dnes ráno jsem si vzala deník, založený v mé knihovně, který jsem tam schovávala dlouho a doufala, že se k němu nevrátím. Ale potřebovala jsem si přepsat zápisky ze včerejšího pracovního dne a zjistila jsem, že nevlastním ani jeden A5kový blok, který by nebyl z 90% popsaný. (Teď si i říkám, proč mám doma popsané bloky blbostma...)
Vzpomínám, když jsem ten deník kupovala. Chtěla jsem mít nějaký zápisník v hezkém přebalu, kde budu mít i hezké věci - před více jak rokem ty myšlenky a deník byly určené pro zapisování těch nejzamilovanějších slov, jaké se mi pomocí zpráv dostávaly.
Psala jsem do něho úhledným písmem, prokládala to kresbami a tématickými malůvkami, přidávala do něj vzpomínky...
Ten deník je zelené barvy, která je má nejoblíbenější, toho dokonalého odstínu, který když vidím, hned se cítím klidná. Na tom deníku je motiv lva - obecně miluji kočky (jako všechna zvířata, ale ony budou asi navždy v mém srdci na prvním místě) a jelikož jsem lev, tak to pro mě má velkou váhu.
Jedním slovem je ten deník přesně to pravé... Ale k věci.

Pokaždé, když jsem si toho deníku všimla mezi knihami, které mají většinou tmavý přebal, hned jsem začala vzpomínat. Vím přesně, co v něm je a nemusím do něho koukat...
Ale dnes ráno, když jsem ho otevřela, vše se ve mně zase pobudilo, všechny ty pitomý vzpomínky, všechna ta bolestivá slova, která ukončují to, k čemu byl původně deník koupen.
Když jsem četla ty naškrábané texty z letošního jara, kdy mi byla do srdce zasazena ona rána, nebyly to pro mě jen vzpomínky. Cítila jsem to... Cítila a bolelo to. Už ne tak moc, vlastně jen jako když se o něco udeříte, ale účinek to mělo stejný.
Naštěstí mě tlačil v tu danou chvíli čas, takže jsem tuto část spojila svorkou v jednu uzavřenou kapitolu, otočila deník z druhé strany a počala se zaznamenáváním svých poznámek.

Píseň... Předevčírem jsem na Spotify narazila písničku od Dua Lipa (pardon, neskloňuji, vypadá to napsané hůř, než když to vyslovíte nahlas), kterou má s korejskou skupinou BLACKPINK. Úplně mě to překvapilo, protože na tu skupinu jsem narazila před více jak dvěma roky hned při jejich počátku zrození a vůbec by mě nenapadlo, že budou mít někdy písničku s tak známou zpěvačkou. Obecně K-POP běžně lidi neposlouchají (vždyť to v rádiu nikdy neuslyšíte), tak mě to dost zarazilo. (Zase jsem moc výřečná a nevěnuji se původnímu tématu).
No a tím jsem začala být nostalgická, otevřela youtube a poslouchala písně od K-POPových skupin, které jsem kdysi poslouchala.
A tím přicházely vzpomínky - jak jsem na ty skupiny či jejich písně přišla - jaké vzpomínky se s nimi pojí.
A konkrétně s BLACKPINK se pojí mnoho skvělých, vtipných a intenzivních vzpomínek na léto 2016, které sdílím se svou mladší verzí (sestřenkou). Které jsem jí i dnes připomněla, abychom se tomu mohly společně zasmát.
A to vše jen díky jedné jediné písni v random playlistu na Spotify.

Co se týče věcí zmíněných hned ve čtvrté větě tohoto článku, pamatuji si, když jsem ochutnala své první kafe. Konkrétně se jednalo o latté s tím, že chci začít pít kávu jako dospělák a tohle je taková light verze a "určitě mi to bude chutnat" podle mé sestry. (Nevím, který impulz byl první pro pití dvojité porce espressa nebo hrnce americana.) Dopadlo to tak, že jsem z toho dostala astmatický záchvat a po tom jsem to, co se řadilo mezi kávy, neochutnala. Byla jsem ještě na střední a mívala jsem astma. Postupem času a let se to zmírnilo na takovou úroveň, že teď jsem vlastně "vyléčená"... Ale horké mléko není vhodné pro zahleněného člověka s inhalátorem.
Lattéčku jsem se vyhýbala až do loňského roku, kdy jsem poprvé zakusila perníkové latté z Costy (to je asi taky to jediné, co mi tam chutná).

Co se týče té kavárny, odkud tu kávu ve svém žaludku přechovávám a kde právě sedím (už dvě hodiny), tak do Crosscafe jsem poprvé zamířila v roce 2013, kdy mě tam zatáhla má kamarádka a spolužačka z vysoké školy. Doteď si tu návštěvu živě vybavuji, jako spoustu dalších. Ta kavárna mi moc chyběla po další roky mimo Hradec Králové, kde se nacházela, že jsem doslova tekla štěstím, když ji vybudovali zde v Liberci. Ať si říká kdo chce, co chce, je má nejoblíbenější a tak to i zůstane.

Co jsem myslela tou tramvají s harmonikou? Co já vím, jak se tyhle věci odborně nazývají (jestli vůbec nějak), pro mě to vždy byla a vždy bude harmonika. Je vlastně jedno, jestli se jedná o tram nebo bus, jde o tu věc, která umožňuje pohybovat se těmto dlouhým dopravním prostředkům jako by byly hadi.
Vždy, když to vidím, hned si vybavím své dětství - konkrétně každoroční jarní prázdniny strávené v Praze u dědy, jízdu hromadnou dopravou a handrkování se se sestrou, kdo bude stát v téhle části déle bez držení. Nevím, jestli jsme to měly jen my - burani z vesnice - ale byla to švanda. A o to víc jsem se musím smát, když vidím, jak tam teď někdo stojí, ono se to s ním otáčí a ten člověk je naprosto k tomuto mechanismu lhostejný, ba dokonce naštvaný, že se ani není jak pořádně držet, protože stále cestujete tam a zpět. Naposledy, když jsem jela hromadnou s touhle harmonikou, to bylo letos v létě a i když jsem stále měla co dělat, abych se udržela a bála se, že mi to snad sežere nohy, jak mě ostatní tlačili do těch záhybů, měla jsem také co dělat, abych se nerozesmála nahlas, protože to ve mně vyvolávalo přesně ty vzpomínky na dětství.

A jako poslední - tahle stránka, obecně blog. Vzpomínám si, přesně na den, když jsem si založila svůj první. Vlastně už si nepamatuji, jak jsem přišla na tu myšlenku, že si založím právě blog, ale chtěla jsem prostě někam sdílet své povídky, které jsem psala. Bylo to 7. ledna roku 2011 kdy jsem byla ještě pubertální pako, posedlá Final Fantasy, anime, Japonskem, kreslením a upíry. Původně jsem si blog založila kvůli jednomu konkrétnímu příběhu, který jsem měla rozepsaný a který se jevil celkem dobře - vlastně i teď se mi jeví jako celkem dobrý a to už je skoro osm let... Ten příběh jsem doteď nedopsala (jak vtipné), ale hlavně proto, že jsem ještě ten den začala s novým příběhem, věnovaným mně a mé nejlepší kamarádce na Final Fantasy téma, který měl tolik fanoušků a nabíral takových zvratů, že kapitol bylo celkem sto, plus epilog, plus jednorázové povídky věnované tomuto tématu aneb "Jak to bylo dál". Na ten blog mám spoustu vzpomínek a miluji je, proto je to také důvod, proč jsem se do letošního roku snažila blog vést, protože jsem nechtěla, aby mé dítě, které jsem stvořila, umřelo nadobro... Umřelo... A tak ho budu jen přechovávat, jako nečinnou stránku, kde je má minulost, za kterou se částečně stydím, jaké pako jsem byla, ale vzdát bych se jí přesto nechtěla.
To je také důvod, proč jsem si založila tenhle blog. Ano, povídky teď píšu na Wattpadu, ale chybí mi tohle... To nezávislé psaní s poznámkami a libovolnými komentáři. Chybí mi mít vlastní osobní stránku... Určitě jako blogeři víte, jaký je to pocit...

Na toto téma bych mohla pokračovat do álelůja, protože ve mně vyvolávají velké vzpomínky i ty sebemenší věci, kterých si normální lidský tvor ani nevšimne, které pro někoho neznamenají nic a pro někoho až příliš mnoho. Proto máme i každý nějaké návyky, protože jsou tu věci, které v nás vyvolávají vzpomínky takové, které přecházejí v silné emoce, a pak na ně taky tak reagujeme...
(To proto nesnáším koprovku, smaženou cibulku nebo řízení autem za tmy...)

Pochlubte se vy, jaké bizarní maličkosti vám vyvolávají vzpomínky :)
S pozdravem, Nika.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 25. října 2018 v 18:51 | Reagovat

Pěkně napsáno

2 Nika Nika | Web | 25. října 2018 v 20:39 | Reagovat

[1]: Děkuju moc ❤

3 Platan Platan | E-mail | Web | 28. října 2018 v 16:00 | Reagovat

Denníky sú nebezpečná vec, najmä ak ich stránok človek zatvára spomienky na lásku. To potom takéto spomienky často radšej spáli ako keby ich mal prežiť znovu. Ty si ale statočnejšia ;-)

4 Nika Nika | Web | 29. října 2018 v 9:07 | Reagovat

[3]: To bych o sobě netvrdila, že bych byla statečná :D Ale děkuju moc. Spíš jde o to, že spálením vzpomínek ty vzpomínky nesmažeme, pouze docílíme toho, že zůstanou hluboko pohřbené, dokud nám je nepřipomene něco jiného, než ta slova v deníku :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama